Režisér Ivan Zachariáš proslul ve světě tím, že jeho krátké reklamy připomínaly spíše úryvky propracovaných celovečerních filmů. Později se však z reklamního byznysu stáhl a udělal si radost točením seriálu Pustina pro HBO.

Značnou část života jste prožil v cizině, kde jste točil reklamy, které sbíraly jednu cenu za druhou. Teď to vypadá, že jste z reklamní branže venku a usadil jste se v Praze. Jaký život vedete dnes?

Vcelku normální, snažím se, aby byl relativně klidný. Tu a tam něco natočím, mám také s kamarády v Praze bar Public Interest, ale tomu už zas tak moc času nedávám. Dál se asi budu pouštět i do jiných věcí než jenom do natáčení. Ale nemám potřebu se pořád za něčím honit. Mám raději klid, který možná někdy zavání až leností. Když máte pocit, že něco nemá moc smysl, tak proč se honit za nesmyslem? Samozřejmě, musíte se nějak živit. Chci ale dělat jen jednu věc, dělat ji s čistou hlavou, s chutí a pořádně.

Vy mi nepřipadáte moc jako člověk do barového prostředí.

To máte pravdu. Zaujal mě ten projekt, dělal jsem design interiéru, to mě hrozně bavilo. Pak jsem tam pár měsíců denně chodil, ale to se ukázalo jako dost nebezpečnej nápad. A teď tam zajdu jen občas a je to fajn. Chtěli jsme mít bar, kde jsme se chtěli setkávat s kamarády, což se povedlo. Někdy mi ale vadilo, že tam chodí až moc lidí.

Takže takové to „otevřel si bar, ale chodili mu tam lidi“?

Ano. Teď tam chodívám v pondělí nebo úterý, kdy tam je prázdněji. Pátky už nedávám.

Čím vás oslovila práce na televizním seriálu, že jste mu dal přednost před reklamou?

Pustina, to bylo osm hodin materiálu, který může člověka oslovit. Můžete díky němu na něco ve svém životě přijít. Můžete se o něm bavit s přáteli. U reklamy to jsou spíš fórky, které můžete udělat kvalitně, ale pořád je to délka jedné minuty, takže tam je ten dopad na diváka mnohem menší.

Když se člověk dívá na vaše reklamy, napadne ho, že je točil ambiciózní režisér, který ale místo u filmu skončil u reklamy. Saturovala se v reklamách vaše touha točit spíš film?
Filmy jsem točit chtěl, ale ono to takhle úplně nefunguje. Režiséři, kteří točí dobré filmy nebo seriály, obvykle reklamy nedělají, a když, tak to dopadne většinou špatně. Jsou samozřejmě výjimky. Byť natáčení probíhá stejně, jsou to jiné disciplíny. Nedá se to vlastně vůbec srovnávat. Takže odpověď je ano, po formální stránce to byla skvělá škola, teď mě ale baví víc věnovat se té obsahové v delších formátech.

V čem je natáčení reklamy a filmu jiné?

Technicky v ničem. Rozdíl je ve formátu. Ve filmu rozvíjíte nějaké postavy, musí to mít nějaký rytmus, musíte udržet linku každé role, je třeba pracovat víc koncepčně. Ten rozsah ale mění vše. Je to o práci s hercem. Že zvládáte běžné profesionální úkony, by měla být samozřejmost. I když to samozřejmost není. Někdy je ale téma tak silné a herecké vedení tak dobré, že se tam mohou nějaké jiné technické nedostatky úplně ztratit. U reklamy se naopak klade mnohem větší důraz na tu technickou preciznost než na to, o čem to je. Navíc mi přijde, že nápady v reklamě se v posledních letech dost vyčerpaly. Schopnější lidé z toho byznysu odešli, takže je to celkově slabší. To platí všude ve světě, situaci u nás vlastně zas tak moc neznám.

Globalizace v reklamě má ten neblahý efekt, že se požaduje unifikovaný humor pro všechny. Přitom každá země má trochu jiný smysl pro humor.

Na malé ploše musíte mít vše pod kontrolou, zatímco ve filmu spoustu věcí pod kontrolou mít nemůžete. Není to pro vás krok do nejistoty?

To mi nepřišlo. V Pustině jsem měl vše pod kontrolou stejně jako v reklamě. Akorát to vyžadovalo mnohem víc času a soustředění. Natáčení samo je pro mě příjemnější, když se rozprostře do desítek dní, točit reklamu za pár dní je vždy docela stres. Veškerá zodpovědnost je tam zúžená do velmi krátké doby.

Máte pod totální kontrolou i takové živelné herce, jakým je Jaroslav Dušek?

U delšího formátu máte zase víc času to s herci probrat a promyslet. S Jardou jsme se domluvili a šlo to bezvadně, to nebyl vůbec problém.

Pustina je úchvatná i díky prostředí, v němž se odehrává. Mohl jste mluvit do výběru lokací?

Když jsem říkal, že mám vše pod kontrolou, tak myslím úplně vše. Kdybych vypustil jednu z těch částí, jako jsou rekvizity, lokace, casting, tak se to rozpadne a nikdy by to nedopadlo tak, jak opravdu chci. Je to hodně práce, ale když víte, co chcete, je to vlastně jednoduché. Nejhorší je, když nevíte, jak to má vypadat nebo co tím chcete říct. Pak to můžou být muka rozhodování. Když máte koncepci, jen hledáte ty kostičky, které ji postupně naplní.

Asi nejsilnější záběr z Pustiny je ten na zámek Jezeří, který stojí na okraji hnědouhelné jámy a ve filmu představuje pasťák…

To byla fotka, kterou jsem dostal spolu se scénářem, ta byla daná od začátku. Je to vizuálně silné, přišlo mi to jako bezva nápad. Interiéry se samozřejmě točily jinde. Když jsem tu fotku viděl, bylo mi jasné, že to funguje. Má to svou symboliku i v příběhu, jak je to celé nad propastí.

Příběh Pustiny je posazen do sociální vrstvy, která se velmi liší od typického předplatitele HBO. Nefunguje tam u diváka určitá fascinace chudobou?

Možná, ale to nemusí být na škodu. Nemusí to znamenat, že je ta chudoba zobrazena v negativním smyslu, že se na ty postavy máte dívat jako na zebru v zoo. Ta realita opravdu taková je. To ale neznamená, že chudí lidé nejsou šťastní. Tady platí takový mýtus, že kdo má peníze, je šťastný. Přitom je to spíš naopak. Ano, pro někoho to může být fascinace chudobou, já ale doufám, že tam funguje spíš fascinace příběhem.

Vaše reklamy často pracují s vtipem. Jak může člověk z jedné kultury oslovit jinou kulturu? Jak se můžete trefit do všech nuancí života Američanů nebo Britů, aby je reklama oslovila?

Nedělám na tom nikdy sám, spoustu věcí řeší Američani nebo Britové sami, dělají se průzkumy. To nejsou až tak těžké věci. Je ale pravda, že smysl pro humor je všude trochu jiný. Třeba Jižní Amerika, to je katastrofa, tam chtějí fóry, které mně nepřijdou vůbec vtipné. Pro ně pracovat nemůžu, protože se nechci přizpůsobovat jejich smyslu pro humor. Jiný humor ale najdeme i v Německu. Hodně věcí jsem z toho důvodu odmítl. Nejde jen o reklamu samotnou, ale i o komunikaci kolem toho. Někdo něco řekne, všichni se kolem smějí a vy ne, takže vás pokládají za nafoukaného blbečka.

Připadá vám, že máme podobný humor jako Američané?

Spíš jako Britové. Nebo Islanďani. Je až neuvěřitelný, jak jsme si podobní.

Jedna z vašich nejslavnějších reklam se jmenuje Město kaskadérů a je plná kaskadérů, kteří pořád odněkud padají, někam skáčou nebo jezdí jako šílenci po ulici. Reklamu si pamatuju, zato už nevím, na jaký produkt byla. Není to škoda, když je reklama tak silná, že přehluší samotnou inzerovanou věc?

To se občas stává. Bohužel většinou nemám zpětnou vazbu, jak která z mých reklam zapůsobila. I já si z některých reklam pamatuju jen ten fór. Ale zaplať pánbůh za to. Když si zapamatujete fór, rád se na ni podíváte znovu a zjistíte, o jaké zboží se jedná. Kdežto když je reklama hloupá, tak se na ni znovu nepodíváte, a je jedno, na co byla. Dnes tu máme internet a lidé rádi vtipné reklamy sdílejí. Nejčastěji se šíří buď hodně vtipné věci, nebo naopak úplně dementní.

Když jste začínal, pojem virál asi neexistoval…

Kdy jsem začínal, neexistoval ani e-mail. U virálů je problém, když chcete udělat vtip, který se ukáže až na konci. Protože znalci vás přesvědčují, že nejdůležitějších pro virál je prvních pět vteřin. Proto už mě taky ta reklama moc nebaví. Lidi si vymýšlejí nesmyslné požadavky, je kolem toho taková hysterie, aby vše bylo supervtipné a hned od začátku. Přijde mi, že už není moc zájem o reklamy, které jsou více příběhové. V Anglii to jde do háje a s brexitem se to ještě zhoršilo. V Americe se tu a tam něco zajímavého objeví, ale také to není žádná hitparáda.

V jednom rozhovoru jste říkal, že v reklamě kvůli globalizaci ubývá nápadů a jsou si navzájem podobnější.

Globalizace v reklamě má ten neblahý efekt, že se požaduje unifikovaný humor pro všechny. Přitom jak jsem říkal, každá země má trochu jiný smysl pro humor. Když se teď točí reklamy pro všechny, úplně se to zprůměruje. Ke každému nápadu se najde při schvalování někdo, komu se něco nebude zdát. Jak z toho může vzniknout něco jiného než průměrný paskvil? To je možná hlavní důvod, proč jdu z téhle branže pomalinku pryč. Nejdřív jsem točil reklamy jen pro Anglii. Pak přišly požadavky dělat reklamy pro celou Evropu a šlo to do háje.

Z které kulturní sféry čerpáte inspiraci? Čtete knihy? Chodíte na výstavy?

Výstavy mě zajímají, ale nevymetám je moc. Naposledy jsem měl radost z výstavy Franty Skály, kterého mám dlouhodobě rád. On vám dodá energii už jen tím, jak je plodný, kolik má nápadů. To je inspirativní. Ale ne tak, že tam něco uvidím a obšlehnu to. Spíš je to v té energii a množství nápadů, které dodávají chuť do práce. I koncert vážné hudby může být inspirativní, ale opět spíš na podvědomé úrovni.

A knihy čtete?

Bohužel vůbec. Já u nich usínám, i když rád bych byl pravidelným čtenářem. Raději se dívám na filmy nebo seriály. Knihy mi nějak nejdou. A štve mě to. Snad se to změní.

U českých diváků vás proslavily také kultovní znělky pro filmový festival v Karlových Varech. Vyčnívají už tím, že v každé z nich hraje nějaký slavný hollywoodský herec. Točil jste je všechny sám?

Ne, já přišel s konceptem, ale úplně všechny jsem nedělal, někdy jsem se střídal s Martinem Krejčím. Buď kvůli zaneprázdněnosti, nebo proto, že některé lidi jsem točit ani nechtěl. Třeba Mela Gibsona jsem točit nechtěl, není mi sympatický. Když s někým točím, chci ho mít rád. Samozřejmě to není možné vždy, ale když to dělám jen pro radost, chci z toho mít tu radost.

Natáčení těch znělek vzniká rychle, nebo je to proces dlouhých příprav?

Loňská znělka s panem Somrem vznikla docela narychlo a mám z ní radost. Někdy se něco připravuje měsíce a pak vznikne blbost. Člověk nikdy neví.

Dělala některá hvězda problémy?

Někteří byli nejdřív trochu odtažití, ale pak se uvolnili, když zjistili, že jsme normální lidi a nechceme po nich nesmysly. My je taky potřebovali jen na pár hodin, tak to pro ně nebyla taková muka.

V současné době se chystáte na nový televizní seriál, ale prý je to zatím tajné.

Ano. Byl bych moc rád, kdyby to vyšlo, ale to je tak vše, co o tom můžu říct.

Je pravda, že jste v Americe chtěl původně točit hraný film?

Měl jsem chuť, ale ne tak silnou ambici, abych se tam kvůli tomu přestěhoval a šel za tím. Párkrát to nevyšlo a pak mě to přestalo bavit. Filmu se vůbec nebráním, ale víc jsem si oblíbil formát seriálu. Nejen proto, že jsem jeden točil. Sám se na ně rád dívám. Nejradši mám ale dokument, to je pro mě nejvíc.

Na jaké filmy se rád podíváte?

Loni se mi moc líbilo Místo u moře. To je film, který mě oslovil po všech stránkách. Takových se ale povede jen pár do roka. Když je teda zrovna dobrej rok…

Ve světové reklamě jste si získal jméno ještě jako velmi mladý tvůrce. Působíte ale dojmem, že nepatříte k lidem, kteří se někam derou. Čím jste zaujal? Jak jste je přesvědčil, že jste ten pravý?

Vážně jsem se nikam moc necpal. Bylo to tak, že jsem moc nemluvil a měl jsem svůj názor, za kterým jsem si stál, dost tvrdohlavě. To zafungovalo. A taky to byla klika. Přišel někdo z východní Evropy, koukali na mě jako na exota. Ale nebylo to ze dne na den, trvalo roky se tam prosadit. Dnes mi s odstupem přijde celý ten svět reklamy nějak smutný.

Jak to?

Celkově už necítím tu zdravou soutěživost v tom, udělat něco výjimečného. Je to svět plný tvůrců zhýčkaných penězi. Klepou si na rameno, že něco dokázali, ale přitom se baví o čtyřech záběrech slepených dohromady. Celé je to trochu trapné. Samozřejmě že je tam i řada fakt schopných a skromných lidí. Většiny se to ale netýká. To vidím i na štábech, co sem jezdí točit na Barrandov. Vidíte, že toho vlastně moc neumějí, ale přitom se chovají jako mistři světa.

Nevede práce v reklamě až k určitému odporu ke konzumu?

Možná jo, těžko sám sebe analyzovat. Ale nejsem teda žádnej asketa, takže mě to asi až tak nezasáhlo. Asi bych se měl nad sebou zamyslet…

 

NAPSAT KOMENTÁŘ