S jeho sochami se člověk setká spíš v parcích a na náměstích než v galeriích. Výtvarník Michal Gabriel do těchto prostorů zasazuje díla z bronzu a ze dřeva, stále častěji ovšem i práce vytvořené nevšedními technikami, jako je 3D tisk nebo vrstvení ocelových plechů. Přesto jeden z nejznámějších českých umělců současnosti stále spoléhá na zkušenosti s modelováním hlíny.

Patříte ke generaci umělců, která začala tvořit v druhé polovině osmdesátých let, tedy v době upadajícího socialismu. Jak se tato skutečnost promítla do vaší práce?

Na Akademii výtvarných umění jsem nastoupil v roce 1982 a končil o pět let později. Od roku 1985 jsem se začal účastnit neoficiálních výstav, kde se sdružovali mladí umělci a studenti zasažení takzvanou novou vlnou. Používali jsme expresivní formy a témata čerpající z historie, z umění přírodních národů i ze současného života. Všechny tyto aktivity šly zcela mimo výuku na Akademii i mimo oficiální struktury. Pro ty jsme byli nepřáteli a často námi pořádané neoficiální výstavy končily za asistence policie. Po jedné z takových výstav ve výstavním prostoru v Mikromolekulárním ústavu jsme na Akademii skončili před kárnou komisí. Porušili jsme zákaz samostatně vystavovat po dobu studia. Na základě udání byla výstava uzavřena a tehdejší profesoři nám ukázali, že svobodné vyjadřování je nepřijatelné.

Michal Gabriel

V roce 1987, tedy hned po skončení studií, jste stál u zrodu skupiny Tvrdohlaví, kam patřil například Jiří David nebo Petr Nikl. Byla to forma protestu?

Ano. Ukončil jsem studia o rok dříve, i když s diplomem a hned v tom samém roce jsme založili uskupení. Tehdy mimo jiných zákazů platil i zákaz sdružování se v uměleckých skupinách mimo oficiální struktury. Zákaz jsme záměrně porušili a ještě vše oznámili dopisem adresovaným oficiálnímu svazu výtvarných umělců. Cíleně jsme provokovali a režim již naštěstí neměl dost sil na to nás zpacifikovat.

Jací umělci a jaké směry vás tehdy inspirovaly?

Na konci osmdesátých let jsem trochu proměnil rukopis. Ubylo expresivity a opustil jsem barvy, naopak téma jsem aktualizoval. Pod dojmem nástupu Milouše Jakeše k moci jsem vytvořil tři metry vysokou keramickou sochu Hodnostář a několik menších soch se symboly provázejícími tu dobu. Vše jsem vystavil na druhé výstavě Tvrdohlavých. Hodnostáře je dnes možné vidět v DOXu, hned u hlavního vchodu. Čerpal jsem hlavně z umění starých kultur: Egypt, Sumer, archaické Řecko. A kdybych v té době znal čínskou terakotovou armádu jistě by patřila také k mým inspiračním zdrojům. Tematicky mne dost ovlivňoval sochař Kurt Gebauer, který mi v té době nahrazoval osobnost učitele. Chodil jsem mu pomáhat realizovat některé jeho sochy a samozřejmě jsem poslouchal, co říká.

Značná část vaší tvorby je, podobně jako u Gebauera, určena mimo prostory galerie – sochy umisťujete na náměstí nebo do parků. Šlo vám vždy o to obohacovat veřejná prostranství?

Sochu z podstatné části tvoří prostor, ve kterém je umístěna. Okolí a socha se vzájemně ovlivňují a mohou se v konečném účinku posilovat. Galerie je, jak říká Krištof Kintera, laboratoř. Socha, ale vlastně jakékoli umění do ní umístěné má ideální podmínky pro to, aby se mohlo projevit i velmi jemnou formou, která by ve veřejném prostoru zanikla. Mne samozřejmě laboratoř zajímá, ale stejně tak rád pracuji s otevřeným prostorem ve městě nebo ve volné krajině. Jsem rád, když se sochou podaří rozvinout příběh vycházející z krajiny. Zažil jsem to mnohokrát, když jsem kvůli fotografování hledal pro sochy ideální dostupnou krajinu. I třeba několikahodinová instalace spojená s focením byla pro mě silným zážitkem, který mne nabil energií na několik měsíců.

Jak postupujete, když jste osloven, abyste na lokaci zasadil skulpturu?

Většinou jde o instalace v krátkodobých projektech, kdy sochy rozmisťuji v rámci festivalů do městských parků nebo do vybraných ulic a náměstí. V oblibě mám také vodní hladinu. Místa nejprve navštívím a pokusím se v představě rozmístit sochy, které mám k dispozici. Různě je prohazuji a snažím se odhadnout, jak v prostoru zafungují s ohledem na proporci, barevnost a také význam. V průběhu několika dní mě napadnou různá řešení a možnosti. Ta potom ověřuji v počítačovém modelu a po dohodě s kurátorem akce je společně umístíme. Další případ je zakázka, ve které natrvalo rozmisťuji již hotové sochy anebo pro příslušný prostor navrhnu a poté zrealizuji sochu. Tady jde o individuální postupy, které jsou kombinací mnoha popsaných i mnoha dalších postupů.

Průzkumníci

Do socialistických sídlišť se často umísťovaly umělecké objekty. Jsou podle vás hodnotnými díly?

Za socialismu byly tyto veřejné zakázky deformované přísnou politickou cenzurou. Zpětně to vypadá idylicky, to množství různých dívek v pozicích „ztratila jsem klíče“ nebo různě schoulených či v jásajících výskocích. Tehdy jsme je jako mladí nesnášeli, ale nyní jsem mnohem smířlivější. Důležitá je v tomto směru práce sochaře Pavla Karouse, který v Praze tyto zapomenuté sochy mapuje a vydal k této práci i publikaci Vetřelci a volavky. Mnohá díla jsou hodnotná a možná i některá z těch, která jsem dříve považoval za nepřijatelná.

Chybí v současných čtvrtích takové počiny?

Dnes jsou možnosti dost otevřené a o sochy je poměrně velký zájem. Ve veřejném prostoru se ovšem v současnosti odehrává mnoho dalších uměleckých akcí, které mají nepoměrné kvality. Jsem ale rád, že probíhají – horší je, že přesycení obyvatelé měst už na ně nereagují. Co se týká trvalého rozmisťování soch ve městech, tam moc spokojený nejsem. Většinou tyto instalace vycházejí ze soutěží, kde panuje poměrně velký chaos. Myslím, že peníze na umění jsou, ale nikdo neví, jak je smysluplně utratit, protože u soch, na rozdíl od třeba koncertu nebo performance, výsledek zůstává, a je tak možné kvalitu porovnávat, a to i v průběhu dlouhého času.

Charakteristickým rysem vaší práce je použití nerezu. Čím vás tento materiál oslovil?

K nerezové oceli jsem se dostal poprvé okolo roku 2000, když jsem pracoval s jeho litou formou. Materiál mě okouzloval schopností překonávat čas. Tím se podobal bronzu, který rovněž dokáže uchovat modelované tvary soch přes staletí i tisíciletí. To umí i kámen, ale ten jsem se nikdy nenaučil řemeslně opracovávat, a tak jsem sázel na dřevo, plasty, bronz. Bronz je nádherný, ale má jen určité možnosti dokončení a ty všechny již byly variovány v průběhu tisíců let. Každá bronzová socha v sobě kvůli tomu nese minulost a je těžké sochu této zátěže zbavit. Je možné s ní pracovat, ale to dělali všichni sochaři. Byl jsem proto rád, když jsem dostal příležitost udělat několik soch do lité nerezové oceli.

Dřevění hráči

Jak se nerez liší od bronzu?

Na rozdíl od něj má ocel velmi špatný otisk a chybí jí detail. Odlitky musí být velmi silné a tedy i těžké. Pochopil jsem, že i když je tento materiál krásný a lákavý, je zároveň dost nepoddajný. V posledních několika letech se mi podařilo najít cestu, jak ho přinutit, aby tvarově poslouchal a spolupracoval. Tvary skládám z vrstevnicových lamel ocelových nerezových plechů. Povrch sochy je tak pokrytý strukturou, která ale s překvapivou přesností kopíruje původní tvary sochy. Výsledek působí jako odhmotněný hologram.

Vaše díla ale mají daleko k futuristickým námětům.

Materiál je zcela současný, a tak mohu používat stará témata, jako jsou zobrazení zvířat či jezdců, a výsledek přesto nepůsobí jako omílání stokrát stejného. V bronzu bych toho nikdy nedosáhl. Ocel zpracovaná pomocí nástrojů digitálního sochařství má stejně jako bronz nebo kámen obrovskou materiálovou odolnost spojenou s dobrým tvarovým otiskem a zároveň je materiálem i způsobem opracování naprosto současná.

V poslední době pracujete také s 3D tiskem. Jaké nové možnosti v umění nabízí tato technologie?

Nejde jen o 3D tisk, ale o celý soubor nových nástrojů – 3D tiskárny, kterých je velké množství typů, jsou jedním z důležitých a stále ještě se prudce vyvíjejících nástrojů digitálního sochařství. Velmi dobře dokážou pracovat s malými rozměry, velké rozměry jsou zatím problematičtější, ale hodně firem už na tomto řešení intenzivně pracuje. Dalším důležitým nástrojem je 3D skener a samozřejmě nějaký modelovací počítačový program. To vše by nebylo kompletní, pokud by chyběl sochař se zkušeností s modelováním hlíny. Trojrozměrný tisk tedy nabízí mnoho, ale je to jen jeden z nástrojů digitálního sochařství, takové velmi výkonné dláto, bez sochaře ale zcela k ničemu.

NAPSAT KOMENTÁŘ