Zažít adrenalin při náběhu na překážku nebo euforii, když se vznášíte nad ní? Koně jsou úchvatná zvířata. Jsou vznešení, inteligentní a přátelští. Pokud se naučíme se s nimi dorozumět a získáme jejich důvěru, jsou ochotni nám propůjčit svou sílu, rychlost, obratnost a stát se našimi partnery nejen při překonávání překážek.

Lidstvo bylo historicky na koních závislé. Bez nich by dnešní realita vypadala dost možná úplně jinak. Koně jsou po boku lidí nejspíš pět a půl tisíciletí, nosili nás, pracovali s námi a pro nás, prošli s námi válkami, vychovávali nás nebo poskytovali zábavu. Existuje mnoho dobrých důvodů, proč se králové učili jízdě na koni. Nebylo to pouze kvůli bojeschopnosti, ale také proto, že jezdecké umění má schopnost pozitivně ovlivnit charakter člověka. Kůň váží průměrně něco přes půl tuny, a pokud neprokážete dostatečnou pokoru, odvahu, fyzickou zdatnost a schopnost vést a být rozhodný a empatický zároveň, silou toho s koněm moc nepořídíte.

První literatura, která se vztahuje k výcviku koně, se datuje zhruba 350 let před Kristem do antického Řecka. Napsal ji vojevůdce Xenophon a principy jím popsané jsou z velké míry platné dodnes. Realita 20. století je ale pro koně a jejich využití velmi odlišná. Dnes už nejsme na koních závislí v dopravě a práci. Koně dnes představují hobby a zábavu pro volný čas. Šlechtí se pro jednotlivé jezdecké disciplíny, jako je drezura, parkurové skákání, všestrannost, kočárové jízdy, westernové disciplíny, dostihy, endurance a další. Všechny tyto jezdecké specializace ale vycházejí z historie a využití koně pro potřeby lidí. Postupem času se z nich vyvinul sport, kde jako v jiných sportovních odvětvích existují profesionálové, kteří se živí péčí o koně, chovem, závoděním, výcvikem koní nebo jezdců.

Principy výcviku koně jsou fascinující systém. Ten vyvinuli naši předci k tomu, aby pomohli koním nést jezdce bez zdravotních následků, protože kůň byl vzácný a drahý artikl. Jeho zdraví a schopnost dlouho a dobře sloužit tedy byly pro člověka životně důležité. Koňské tělo není od přírody uzpůsobeno k tomu, aby nosilo břemena na zádech. Proto je nutná jeho jakási „gymnastická“ průprava, aby bylo schopno nést jezdce, překonávat překážky, a přitom zůstat zdravé. Kůň od přírody nese více váhy na předních nohách (asi 60 %) a méně na zadních (40 %). To je způsobeno těžkým krkem a hlavou. K tomu se navíc přičte váha jezdce, jenž sedí zvířeti za lopatkami. Úkolem jezdce tedy je naučit koně, jak tento poměr vah obrátit, přenést váhu více na zadní nohy, jež jsou silnější, a vyklenout záda, aby fungovala jako nosný oblouk, který váhu rovnoměrně rozloží.

Dalším aspektem výcviku je komunikace s koněm a jeho ovládání. Je potřeba ho naučit určitému jazyku signálů, který byl opět vytvořen člověkem na základě biomechaniky a pozorování komunikace koní mezi sebou. Celý tento proces je velmi komplexní a náročný, protože kromě techniky v něm hraje roli charakter koně i jezdce. Ne každý jezdec si povahově sedne s každým koněm a naopak. Proto se říká, že pokud se chcete stát dobrým jezdcem, potrvá vám to přibližně tři lidské životy. Vztah mezi jezdcem a koněm a jejich vzájemná komunikace jsou pro překonávání překážek zásadní. Kůň musí jezdci věřit, že ho neposílá na překážku, kterou není schopen zvládnout; jezdec musí věřit koni, že ji překoná. Zní to celkem marginálně, ale když sedíte na půl tuně svalů, pohybující se přibližně šest až sedm metrů za sekundu, a před sebou máte překážky 140 centimetrů vysoké, tak se musíte rozhodovat rychle a musí mezi vámi a zvířetem panovat shoda.

Hon na lišku

Parkurové skákání se vyvinulo v Anglii z honu na lišku. V 18. století vznikly zákony o soukromém vlastnictví pozemků a s nimi se proměnila také podoba současného anglického venkova – farmáři oplotili své pozemky zídkami a živými ploty, které pak jezdci na koních museli překonávat, když jeli na hon. Pak se začalo soutěžit v překonávání překážek soutěžně (Velká Británie, Irsko, Francie), ale protože diváci byli mírně rozladěni, když jezdci zmizeli do otevřené krajiny, kde byly skoky rozmístěny, postupem času vznikly soutěže se skoky v aréně, aby byl celý kurz pro diváky viditelný. A protože jezdectví do velké míry souviselo s armádou a její kavalerií, závodili zpočátku téměř jen armádní jezdci. Postupem času se soutěže pro amatéry a armádu oddělily.

Velký zlom v technice překonávání překážek nastal v 19. století, kdy italský kapitán Federico Caprilli (1868–1907) přinesl inovaci ve způsobu, jakým jezdci na koni při skákání sedí. Dříve se jezdec zakláněl, držel pevně otěže a byl opřený nohama o třmeny, ve snaze přimět koně k podsazení zadních nohou více pod tělo, aby se mohl lépe odrazit. Toto chování ale koním způsobovalo spíš problémy. Jezdec znemožnil koni, aby použil ke skoku celé tělo, vyklenul nad skokem hřbet a mohl zvednout nohy pod sebe. Kapitán Caprilli zdokumentoval způsob, jakým kůň skáče ve volnosti, sám bez jezdce na zádech, a navrhl inovace hned v několika bodech: jezdec by neměl koně ovlivňovat před skokem a během něj otěžemi (udidlo v koňské hubě může být velmi bolestivé, pokud je ruka jezdce necitlivá); jezdec by měl zůstat svým tělem v těžišti a v rovnováze s koněm po celou dobu (i během jízdy bez skoků). Tento způsob ježdění způsobil, že koně začali být schopnější a ochotnější překonávat překážky. Caprilli svým výzkumem v jezdectví vyvolal revoluci, jeho teorie je platná a učí se dodnes. A s ním vznikla současná podoba parkurového skákání.

 

Kapitán Federico Caprilli (vpravo) způsobil revoluci v jezdectví. 

Obecná pravidla skokových soutěží

Dnešní soutěž spočívá v bezchybném projetí přesně stanovené trasy se skoky v určeném pořadí. Překážky jsou sestaveny většinou ze stojanů a kavalet (bidel), které jsou volně položeny v hácích na stojanech. Když o ně kůň zavadí, kavaleta padá na zem a dvojice jezdec-kůň dostane za každou shozenou překážku penalizaci čtyři body. Parkurová trať se měří na čas, má stanovený časový limit, jejž soutěžní dvojice nesmí překročit (za to je opět penalizovaná). Trestné body za shozené překážky jsou nadřazené měření času. V případě, že dvojice projede parkur čistě a bez trestných bodů za překážky, postupuje do tzv. rozeskakování, které probíhá na zkrácené trati s méně překážkami. Pokud je více jezdců bez trestných bodů, rozhoduje časomíra.

Samozřejmě toto je jen základní schéma parkurových soutěží. Existují jejich různé obtížnosti a druhy, například zaměřené na jezdecký styl nebo skok mohutnosti, což je překonávání jedné překážky, jež se postupně zvyšuje – tzv. puissance jumping. Světový rekord drží kapitán Alberto Larraguibel Morales z Chile s koněm Huaso ex-Faithful, který v roce 1949 překonal výšku 2,47 m. Parkurové skákání je olympijským sportem od roku 1912. Dnes je výška překážek olympijského parkurového kurzu maximálně 160 cm, šířka 220 cm, vodní příkop má šířku maximálně 450 cm. Trať má okolo 15 překážek různého typu a měří 500–600 m. Jezdectví je také jediný sport, kde vaším partnerem je zvíře, kde měří síly ženy i muži dohromady a není neobvyklé, že jezdci závodí na nejvyšší světové úrovni do vysokého věku (nejstarší olympionik byl Arthur von Pongracz reprezentující Rakousko na olympiádě v roce 1936, bylo mu tehdy 72 let).

Jezdec na prohlídce parkurové trati. Předtím, než se začne závodit, je nutné si trať i několikrát projít, promyslet trasu, po které pojedete, a to, jak budete každý jednotlivý skok najíždět.

Parkur je pravděpodobně divácky nejoblíbenější jezdecká disciplína. Pokud chcete strávit den v jezdeckém prostředí a v blízkosti koní, pak parkurové závody jsou ideální akce pro vás. Není potřeba mít příliš hluboké znalosti o jezdectví, abyste rozlišili, kteří závodníci jsou lepší než druzí. Parkurové soutěže jsou často velmi akční na rozdíl třeba od sledování drezury, jež se může nepoučeným divákům zdát možná trochu monotónní. V rozeskakování (finále) se často musí taktizovat a o napínavé situace není nouze.

Zábava i byznys

Dnešní profesionální svět jezdectví, parkur nevyjímaje, je velmi nákladná záležitost a stal se světovým byznysem. Plemena koní se šlechtí speciálně pro konkrétní disciplíny a hodnotí se už od jejich raného věku. Na rozdíl od svých předků mají tito koně mnohem větší pohybové nadání a predispozice ke skákání, skvělou „jezditelnost“ (jsou ochotní s člověkem spolupracovat) a charakter. Ceny špičkových koní se ve světě často pohybují v pěti- až šestimístných cifrách (v eurech nebo dolarech), a to ještě dříve, než začne jejich závodní kariéra. Proto je běžné, že profesionální jezdci mají sponzory, kteří nákup koní, jejich výcvik i závody financují. Je to podobný svět jako u jakéhokoliv jiného vrcholového sportu. O koňské atlety pečují celé týmy odborníků, od výživových poradců přes sedláře, kováře, veterináře, fyzioterapeuty, maséry, ošetřovatele atd. Koně, kteří závodí na vrcholové úrovni, se přepravují leteckou dopravou na závody po celém světě. Pokud jezdec chce uspět, musí zpravidla začít už v raném věku v pony sportu (soutěže pro děti na sportovních ponících), který je ve světě stejně rozvinutý jako závody pro dospělé.

Jezdecký sport je ale přístupný také lidem, kteří mají koně „obyčejně“ rádi, chtějí se učit jezdit a časem třeba závodit na nižší úrovni. Pokud se rozhodnete začít s jezdectvím, není obtížné najít vhodného trenéra, jenž vás povede a pro jezdecké lekce vám zapůjčí zkušeného, vycvičeného a klidného koně, abyste si mohli vyzkoušet, o čem jezdectví je. I když vlastnit svého koně je čím dál běžnější než v minulosti, je to stále náročný koníček, finančně i časově, vyžaduje znalosti a velkou míru zodpovědnosti i oddanosti. Koně a jezdectví mají také jednu (možná neočekávanou) vlastnost – jakmile vás jednou uchvátí, není cesty zpět. Budete koně a ježdění na nich vyhledávat a vracet se k nim až do konce života.

  • FEI (Fédération Équestre Internationale) je mezinárodní federace, která zastřešuje jezdecký sport ve světě, welfare koní a stanovuje mezinárodní pravidla jednotlivých disciplín. Dohlíží na olympijské hry, světový pohár, Světové jezdecké hry a další vrcholové soutěže.
    www.fei.org
  • ČJF (Česká jezdecká federace) je národní sportovní svaz, který zastřešuje jezdecký sport v České republice. Organizuje jezdecké kluby, národní a mezinárodní závody.
    www.cjf.cz

 

Kam se vydat na závody
V Česku můžete během sezony navštívit skokové závody téměř každý víkend, rozpis závodů zpravidla najdete na stránkách České jezdecké federace. Zajímavý je seriál závodů Český skokový pohár. Probíhá ve dvanácti českých městech a vrcholí velkým finále ve formátu finále mistrovství světa – čtyři nejlepší jezdci si vystřídají své koně a projedou na nich stejný parkur. Tak se opravdu ukáže, kdo je nejlepší jezdec a který kůň je nejschopnější. Letošním vítězem se stal Marek Klus s koněm Sabeliem.
www.ceskyskokovypohar.cz

NAPSAT KOMENTÁŘ