Jen málokterý architekt se podepsal na tváři našeho světa mírou, jakou to udělal Rem Koolhaas. Nizozemský spoluzakladatel studia OMA, Office for Metropolitan Architecture, jenž patří mezi nejvýznamnější tvůrce moderní architektury vůbec, přitom vlastně vůbec není architekt.

Respektive – sympatický a uvážlivý Holanďan architekturu studoval, ale až jako svůj druhý obor. Absolvent Filmové a televizní akademie v Rotterdamu původně působil jako redaktor dnes již zaniklého týdeníku Haagse Post v Amsterdamu (po fúzi s katolickým magazínem De Tijd v roce 1990 dnes vychází jako měsíčník pod názvem HP/De Tijd, pozn. red.) a přivydělával si jako autor scénářů. Následovalo studium na Architectural Association v Londýně a díky stipendiu Harkness Fellowship získanému v roce 1972 i v USA měl možnost začít se věnovat architektuře naplno. Jako stěžejní se ukázala Koolhaasova fascinace New Yorkem: jeho práce o dopadu kultury velkoměsta na architekturu pod názvem Delirious New York a Retroactive manifesto for Manhattan patří mezi nejvýznamnější teoreticko-historické práce o architektuře 20. století vůbec.

OMA navrhla ve spolupráci LOLA Land-scape Architects masterplán nové čtvrti v „domovském“ Ro’erdamu: Feyenoord City.

Teorie v praxi

Kromě okouzlení „hlavním městem světa“ si Koolhaas z Ameriky přivezl i odhodlání odhodit nálepku teoretika a prokázat své nabyté vědomosti i vrozený talent na poli architektonické praxe. V roce 1975 proto založil společně s Eliou a Zoe Zenghelisovými a svou tehdejší manželkou Madelon Vriesendorp samostatné studio s názvem Office for Metropolitan Architecture (OMA). Cílem studia bylo nově definovat vztah – teoreticky i prakticky – mezi architekturou a současnou kulturou. Od roku 1978 získal ateliér několik zakázek v Holandsku, mimo jiné třeba na rozšíření parlamentu v Haagu, díky čemuž v roce 1980 otevřel kancelář v rodném, a později architektuře mimořádně zaslíbeném Rotterdamu.

Mrakodrap jako symbol velkoměsta

Poté, co Koolhaas rozvířil stojaté hladiny architektonického světa svými teoriemi oslavujícími mrakodrap, jakožto přirozené vyústění mřížky křižujících se ulic rodícího se velkoměsta, nebo popsal Lunapark na Connie Islandu jako laboratoř pro tvorbu newyorských architektů z první třetiny 20. století, odborná veřejnost napjatě očekávala, jak se Rem a jeho kolegové projeví v praxi. Je třeba říci, že architekt očekávání dostál se ctí. Koolhaasovo studio na sebe upoutalo pozornost prakticky od prvních praktických pokusů: tím nejvýraznějším byla novostavba Tanečního divadla v Haagu z roku 1987, která vypadá, jako by byla sestavena z disharmonických protichůdných elementů. Následovaly další výrazné stavby: Villa Le Patio v Rotterdamu z roku 1988 či Villa dall’Ava v Saint-Cloud u Paříže z roku 1991. Ještě odvážněji pak působila Kunsthal v Rotterdamu nebo vila pro invalidního automobilového závodníka Maison à Bordeaux.

Krása je plachý jelen. Je pravděpodobnější, že vznikne náhodou než jako výsledek promyšleného úsilí.

Rozvážná tvář dekonstruktivismu

Pro způsob, jakým Koolhaas vyjadřuje své myšlenky formou architektonické praxe, se vžil název dekonstruktivismus. Nepravidelnost, deformace a konstrukční výzvy podmíněné určitým záměrným, racionálním chaosem jsou hlavními atributy stylu charakteristického zejména pro 80. léta 20. století a s tím spojeným vznikem nejzajímavějších staveb světa. Styl, který vedle Koolhaase proslavili třeba Peter Eisenman, Daniel Liebeskind, Zaha Hadid a zejména Frank Gehry, je úzce spjatý se změnou vnímání architektů a jejich místa ve společnosti, zejména na západní polokouli. Koolhaas, ať svým založením spíše teoretik a filozof, patří spolu s výše jmenovanými mezi ikonické tvůrce této doby, pro které se posléze vžilo označení „Starchitects“.

Každá architektonická hvězda by měla mít svůj stadion – Zaha Hadid navrhovala pro olympiádu v Londýně, Herog a de Meuron pro olympiádu v Pekingu… Nieuw Stadion podle návrhu Rema Koolhaase pro klub Feyenoord Rotterdam pojme více než 60 000 diváků.

S, M, L, XL

V roce 1996 vydalo studio OMA soubor dosavadních prací, úvah a teorií v knize s názvem OMA: S, M, L, XL. Publikace se stala biblí i pro nejednoho českého architekta té doby a ovlivnila několik generací Koolhaasových následovníků. Někteří z nich v OMA dokonce započali svoji profesionální kariéru – za všechny jmenujme současnou architektonickou hvězdu Bjarkeho Ingelse (BIG). Ty nejzajímavější stavby však Koolhaas a jeho spolupracovníci tvoří až v novém tisíciletí. Paradoxně by se daly – v názvosloví stanoveném samotným Koolhaasem – charakterizovat ještě větším měřítkem čili XXL. Ať už je to slavná knihovna s několikrát prolomenou fasádou v Seattlu, nizozemská ambasáda v Berlíně či Casa da Música v Portu: Noemova archa hudebního umění mnohokrát připodobňovaná ke slavným strojům z filmové ságy o Hvězdných válkách. Zcela mimo rozměr běžných staveb je pak Koolhaasovo Opus Magnum – Ústředí čínské televizní stanice CCTV v Pekingu.

Česká stopa

Jakkoli je Koolhaasova tvorba úzce spjata s postmodernou, architekt si vždy zakládal na dokonalé znalosti minulého. I proto, když se v roce 2014 stal kurátorem slavného benátského bienále, jako hlavní téma pojetí této nejdůležitější architektonické výstavy na světě zvolil „návrat ke kořenům“ neboli hledání společného základu v architektonické minulosti. Pětasedmdesátiletý Rem Koolhaas, bard světové architektury, a jeho OMA jsou dodnes nositeli myšlenek absolutní architektonické přítomnosti. Na rozdíl od Ingelse a jeho BIG či MVRDV Winy Maase možná méně efektní a méně sociálně-mediální, ale vždy poctivé, stoprocentní a hlavně odvážné.

Česká republika se může pochlubit tím, že stín geniality Rema Koolhaase ulpěl i zde: kromě občasných návrhů Rainiera de Graafa, jednoho z partnerů OMA, na konferenci reSITE se tento fenomenální ateliér prezentuje i realizací centra Nová Karolina v Ostravě. V roce 2000 získal Rem Koolhaas Pritzkerovu cenu, která je přirovnávána k Nobelově ceně za architekturu.

5 staveb, které musíte znát, pokud se chcete bavit o Koolhaasovi

De Rotterdam
Největší budova v Nizozemsku je pozoruhodná nejen svou výškou, která dosahuje 150 metrů, ale také užitnou plochou o rozloze 160 000 m². Záměrem bylo vytvořit multifunkční budovu, ve které by lidé mohli pracovat, ale i žít, nakupovat či relaxovat. Koolhaas ji popisuje jako vertikální město.

Maison à Bordeaux
Jedna z nejneobvyklejších budov Rema Koolhaase byla navržena pro klienta, který byl v důsledku automobilové nehody odkázán na invalidní vozík a hledal budovu, jež by adekvátně vyhovovala jeho potřebám. Výsledkem je dům, který kombinuje estetiku a funkčnost a zahrnuje řadu technických prvků ulehčujících život na vozíku.

Garage Museum of Contemporary Art
Tam, kde kdysi stála restaurace Vremena Goda (Roční období) v proslulém moskevském Gorkého parku, nyní najdeme futuristické Muzeum současného umění. Jde v podstatě o garáž, v níž je umístěna největší sbírka současného umění Ruska.

Fondazione Prada
Pro slavnou luxusní značku Prada, pro níž vytvořil i několik ikonických butiků, transformoval Koolhaas bývalý milánský lihovar do podoby elegantní zlaté schránky. V komplexu budov najdete i výstavní prostory a kino, knihovnu a kavárnu.

China Central Television (CCTV) Headquarters
Velín čínské televize a rozhlasu byl otevřen po desetileté výstavbě v roce 2012. Jeho podobu tvoří tři věže, které se svými nepravidelnými geometrickými tvary vypadají pokaždé jinak v závislosti na úhlu, ze kterého jsou pozorovány. Budova Rema Koolhaase je nyní po Pentagonu druhou největší administrativní budovou na světě.

NAPSAT KOMENTÁŘ