Lukáš Žďárský a Jakub Zajíc se stali známými tím, že vyhledávají nevyužívané budovy a prostory v Praze a přeměňují je na zajímavá společenská místa přitahující lidi z blízkého i vzdáleného okolí. Dosud již takto „vytvořili“ Radlickou kulturní sportovnu, smíchovskou Kavárnu, co hledá jméno a holešovický Vnitroblock.

Lukáš Žďárský a Jakub Zajíc

Říkáte si, že tři zrekonstruované objekty by už mohly stačit, nebo plánujete pustit se do něčeho dalšího?
Lukáš Žďárský: Zatím stále vidíme na trhu dost velký potenciál. Pořád je v Praze spousta zanedbaných míst i zajímavých možností, jak je smysluplně využít. Takže to vypadá, že budeme pokračovat dál.

Omezujete se jenom na Prahu, nebo uvažujete i o jiném městě?
Jakub Zajíc: Občas dostáváme nabídky, abychom oživili nějaký prostor třeba v Brně, ale nedovedu si dost dobře představit, že bychom pendlovali mezi různými městy.
Lukáš: Spíš si hrajeme s myšlenkou udělat nějaký spot v zahraničí. Něco, co by pro nás bylo víc jako dovolená a zároveň by to mohlo sloužit i ostatním lidem.

Jedna věc je podniky rozjet a druhá udržovat, aby fungovaly. Jak jste spokojeni s provozem?
Jakub: Má to své mouchy, ale myslím, že můžeme být spokojení. Návštěvníky naše prostory baví, chodí k nám rádi a my z toho máme samozřejmě radost. Nedostatky se projevují spíš ve vnitřním fungování.
Lukáš: Chodí k nám hodně kamarádů, kteří nám dávají konstruktivní zpětnou vazbu. My jsme za to rádi, protože to s námi myslí dobře. Díky tomu se můžeme zlepšovat.
Jakub: Hodně lidí se zaměřuje na kvalitu obsluhy. Komentují rychlost, zapomínání v objednávkách a podobně.

Zatím stále vidíme na trhu dost velký potenciál.

Jak to řešíte?
Jakub: Děláme pravidelná školení personálu. A protože jsme na sociálních sítích, můžeme na negativní ohlasy reagovat rychle. Jakmile se něco takového objeví, zjišťujeme, kdo byl zrovna na place a co se přesně stalo. Snažíme se to rozebrat a pracovat s tím, aby se to příště neopakovalo. Zároveň odpovídáme člověku, který kritiku napsal. Věc mu vysvětlíme a pozveme ho zpátky na návštěvu.
Lukáš: Zatím jsme jako personál brali spíš nadšence, ale už vidíme, že samotné nadšení nestačí. Začínáme tedy zvyšovat požadavky. Naštěstí se i mezi nadšenci najdou kvalitní profesionálové.

Už jste se museli s někým rozloučit?
Lukáš: Museli, bylo jich několik. Bývá to samozřejmě obtížné, protože ti lidé jsou tu často denně, s projektem doslova žijí… Ale musí se to udělat, i když to bolí.

Jak zvládáte administrativní nástrahy podnikání. Neubíjí vás to?
Jakub: Zatím ne. Tím, že neděláme jen gastro, je naše práce hodně pestrá. Každý projekt je v něčem jiný, prostory mají různé využití, takže řešíme pořád něco nového, a to nám dává novou energii.
Lukáš: My máme kolem sebe takovou auru nadšenců, takže nám i úřady vycházejí docela vstříc. Ale spoléhat se na to samozřejmě nedá. Třeba v březnu jsme měli v Radlické kulturní sportovně kontrolu a celý barák jsme museli zavřít. S tím, jak sportovna začala být oblíbená a zvedla se návštěvnost, prostory přestaly odpovídat požárním předpisům.
Jakub: Takže teď ten dům odpočívá a my připravujeme potřebné papíry, abychom ho mohli zrekonstruovat a uvést všechno do pořádku. Rádi bychom znovu otevřeli v září nebo v říjnu.

Při rekonstrukci zchátralých prostor neděláte žádné podrobné architektonické plány. Výslednou podobu vždy necháváte vyplynout z toho, jak daný prostor vypadá sám o sobě. Postupujete stejně i po ekonomické stránce? Děláte si byznysplány, než se pustíte do nového projektu?
Jakub: Máme základní čísla, ale nikdy to nějak zásadně nehrotíme. Ještě než jsme začali dělat tohle, pracovali jsme na onlinových projektech. U nich jsme si vždycky zpracovali podrobný byznysplán přesně podle manuálu, jak nás to učili ve škole. Ale ve finále to byl stejně jenom papír. Realita ukázala většinou něco zcela jiného. Teď si tedy spočítáme to základní, jestli projekt dává smysl a co bychom museli vytvářet pro to, aby se nám naše investice vrátila. A když si oba myslíme, že to prostě zvládneme, tak do toho zkrátka jdeme.
Lukáš: Naučili jsme se dělat modely docela pesimistické, takže skutečné výsledky jsou pak většinou lepší, než jsme plánovali. V důsledku naší nezkušenosti se ale často ukážou i věci, s kterými jsme nepočítali. A to nás vrátí zase zpátky na zem.

Nedávno nás zaujala třeba idea party bazénu.

Vymýšlíte všechny projekty sami, nebo se někde inspirujete?
Jakub: Za inspirací jezdíme do zahraničí. Navštěvujeme různé veletrhy, módní a designové akce a spojujeme tak pracovní cesty s relaxací. Domů si pak přivážíme různé nápady a vzory. Nedávno nás zaujala třeba idea party bazénu.
Lukáš: U nás je dnes bazén místem pro rodiny s dětmi nebo pro kondiční plavání. Pro naši věkovou kategorii u něj moc místa není, nám zbývají pláže u řeky nebo u rybníka. To se nám nezdá to pravé ořechové, tak bychom si chtěli nějaký bazén podle svého postavit. Věříme, že se s tím sveze dost velká komunita lidí, kteří něco takového postrádají. Začínáme se tedy rozhlížet po vhodném místě.

Jak odpočíváte, kde nabíjíte baterky?
Lukáš: Sportem a manuální prací.
Jakub: Manuální práce je ale čím dál tím míň. Na začátku každého projektu ale převládají. Jakmile se to přehoupne do provozního procesu, tak je třeba řešit víc vlastní fungování a přibývá kancelářské práce. Teď se ale do dělničiny zase vracíme, protože začínáme rozvíjet uličku u Vnitroblocku.

Máte na všechno stejný názor, nebo se také neshodnete?
Jakub: Názory máme velmi často různé, ale snažíme se vždycky najít společný. Pokud si oba stojíme na něčem úplně jiném, hledáme třetí variantu, na které se shodneme. Dnes už to ale není jen o nás dvou. Tým se rozšířil a dohadování se stává náročnějším. My sami si nebereme vzájemné spory osobně. Ale takový přístup úplně všichni nemají a my pak musíme řešit, že jsme někoho urazili a že s námi nemluví. Vysvětlujeme mu, že jsme to nemysleli osobně a že se bavíme normálně dál. Že šlo jen o výměnu názorů na nějakou věc.
Lukáš: My jsme schopní se pohádat o cihlu. Paradoxně se zasekáváme u věcí, na kterých tolik nezáleží, a hosté ani kolikrát nepoznají, jestli budou tak, nebo onak.

Změnily vás nějak roky, co fungujete jako oživovači zpustlých míst?
Jakub: Určitě. Změnil se nám kompletně životní styl. Dřív jsme oba pracovali v kanceláři, den byl v podstatě pokaždé stejný. Teď je naše práce o dost pestřejší, střídá se dělničina s kanceláří a s provozem, mění se místa. A je za námi vidět výsledek. Lidé dávají zpětnou vazbu, cítíme, že je to baví, a to nám dává energii jít dál.
Lukáš: Jsme takoví svobodně nesvobodní. Tím, že je to naše, si můžeme dělat, co chceme. Ovšem to, co chceme, znamená práci, které je tolik, že by to vyplnilo celý den dvakrát. Ale ta práce nás ohromně baví a už si začínáme připouštět, že ten kolotoč hned tak neskončí.
text: Pavel Černý, foto: Martin Faltus

NAPSAT KOMENTÁŘ