V  Česku žijící Kanaďan je šéfdirigentem dvou evropských filharmonií. Hudbu vnímá široce a v jejím vývoji vidí paralely s děním v architektuře, umění i osobním životě. V rozhovoru také prozrazuje, proč se rozhodl žít v Praze. text Pavel Hrůza foto Petr Kurečka
a archiv Charlese Olivieri-Munroea

Jak jste se ocitl v České republice?

Přijel jsem v roce 1992, abych studoval v Brně na Janáčkově akademii múzických umění. Zadva roky jsem promoval a získal práci v brněnské filharmonii jako druhý dirigent. Zůstal jsem tam tři roky a pak jsem dostal nabídku z Teplic, abych se stal šéfdirigentem.

Proč jste si vybral Brno? Přece jen je to z Kanady trochu z ruky…

To určitě je. V Torontu, odkud pocházím, je ale velká česká přistěhovalecká komunita. Žil tam mimo jiné i slavný český dirigent Karel Ančerl, který v osmašedesátém opustil Československo. Dodnes je v Kanadě skutečně velmi respektovaný a ctěný za svou práci s Torontským symfonickým orchestrem. Od té doby navštívilo Toronto mnoho českých dirigentů, například Václav Neumann, Libor Pešek nebo Jiří Bělohlávek. S posledně jmenovaným jsem se setkal, když dirigoval koncert torontských symfoniků. Mluvil jsem s ním a on mi doporučil, že jestli se zajímám o studium v jeho zemi, mám jít do Brna, ne do Prahy, protože v Brně je výtečný profesor, prý lepší než v Praze. To bylo v devadesátých letech a tím profesorem byl Otakar Trhlík.

Kdy jste se rozhodl v Česku zůstat?

Ve skutečnosti jsem se nikdy nerozhodl zůstat. Prostě z jednoho roku byl další rok a pak další a další… Myslel jsem si, že zůstanu pár let a pak půjdu někam jinam. Kariéra dirigenta je velmi těžká, je to jako být generální ředitel firmy, ale ihned. Nemůžete se do té pozice propracovat. Stáváte se šéfem okamžitě. Orchestr musel přijmout mladého kluka jako svého šéfa. Měl jsem velké štěstí, protože Česká republika mi dala spoustu příležitostí.
Lidé se mě vždy ptali: „Co tady děláš?“ Už v devadesátých letech, kdy všichni chtěli jít někamjinam, do Ameriky, Kanady, Austrálie, kamkoliv. Pro mě jako dirigenta to však bylo správné místo. Česká hudba má velkou tradici – tvořil tady Dvořák, Smetana, Janáček. A týká se to také orchestrální hudby, což je skvělá škola dirigování. To je to, co mě lákalo přijít sem a proč jsem zůstal. Kdy jsem se tedy rozhodl zůstat? Během posledních deseti let, kdy žijeme tady na Barrandově.

Takže jste už zapustil kořeny.

Mám ženu a dvě děti, které se narodily zde. Manželka Annabelle Diamantino tady má několik internetových startupových společností, oba dva to tu milujeme. V devadesátých letech to bylo hodně odlišné místo. Zejména pro člověka ze Západu to bylo trochu drsné, obzvlášť v Brně. Samozřejmě, jsou tu problémy, ale ty existují všude. Je tady bezpečno, město není tak velké jako Londýn nebo Paříž s šílenou dopravou. Je tu nádherně, podívejte se ven, tolik zeleně. Je zde úžasné letiště, což je pro mě důležité, protože hodně cestuji.

Kariéra dirigenta je velmi těžká, je to jako být generální ředitel firmy, ale ihned. Nemůžete se do té pozice propracovat.

Máte nějaký zvláštní vztah ke starým českým mistrům?

Ano, mám. Jsem přeborník v méně hrané Dvořákově hudbě, jako je například jeho opus 111 – Píseň bohatýrská. Antonín Dvořák složil některé opravdu slavné skladby, jako je Novosvětská symfonie, Smetana pak Mou vlast, kterou zná každý. Když se ale prokopete hlouběji, což jsem v posledních deseti dvaceti letech dělal, objevíte i jiné skladby, které bych rád představil světu. Jsou třeba známé zde, ale ne za hranicemi země. To je pro mě velmi zajímavé. Mám však rád hudbu střední Evropy obecně. Když jako host diriguji orchestry v jiných částech Evropy nebo v Japonsku, často mě o český program žádají.

Jaká hudba je vám nejbližší?

Středoevropská hudba, dále Mahler, Richard Strauss, Dvořák, Janáček. Teď působím několik let také v Krakově, takže Szymanowski, Penderecki, ale rovněž Rusové, Čajkovskij,Rachmaninov, Šostakovič. Slovanská hudba je mému srdci velmi blízká.

Čím to je? Je to tou naší specifickou melodičností?

Ano, rozhodně. A mimochodem, to je také důvod, proč žiju tady, a ne třeba v Německu. Právě jsem ukončil sedmiletý kontrakt jako šéfdirigent Philharmonie Südwestfalen, ale nemohl bych žít v Německu. Je to skvělá země, největší ekonomika v Evropě, je skvělé tam dirigovat orchestry a opery, ale pro žití se cítím pohodlněji tady, protože – jak jste řekl – je to melodičtější. I život je tu melodičtější. Ne všechno je v pořádku, ale kdo říká, že život je o pořádku? Důležité je i dobré pivo, dobří přátelé.

Charles Olivieri-Munroe má rád hudbu střední Evropy. Když jako host diriguje orchestry v jiných částech Evropy nebo v Japonsku, často ho žádají o český program.

Posloucháte i současnou klasiku nebo třeba minimalistickou hudbu?

Ano. To je zvláštní na Krakově, protože město bylo ve 20. století bohaté na skvělé polské skladatele, i filmové. Tam jsem začal poslouchat spoustu moderní klasické hudby 20. století, ale také americké skladatele. Jedním z nich byl John Cage, jehož hudbu teď pár týdnů diriguji a Česká televize z toho pořídila v Teplicích záznam. John Cage napsal skladbu, která se jmenuje 4’33“. Tvoří ji čtyři minuty a 33 vteřin ticha. Orchestr sedí a za čtyři minuty a 33 vteřin jsou tam jen tři pohyby a každý má své načasování. Je to fascinující. Zní to jako vtip, ale vůbec není.

Můžete to vysvětlit?

Padesátá léta byla obdobím velkého experimentování. Jednoho dne byl Cage v galerii a viděl obraz, který byl celý bílý, prostě jen plátno. Jestli se nepletu, autorem byl Robert Rauschenberg. Diváci na plátno vrhali stíny, takže obraz byl každou chvíli jiný, pořád se měnil. To byla jedna z věcí, která Cage inspirovala. Po příjezdu na Yale navštívil zvukotěsnou místnost, aby vyzkoušel absolutní ticho. Stále tam však něco slyšel, proto když vyšel ven, ptal se, jak to, že tam neustále slyšel nějaké zvuky? Oni mu řekli, ano, to bylo vaše srdce a váš nervový systém. Jsou slyšet. Potom si uvědomil, že ticho neexistuje. Jeho myšlenkou prokompozici 4’33“ nebylo vytvořit úplné ticho, ale uvědomit si ambientní zvuky v okolí. Skladba je pokaždé jiná podle toho, kde se odehrává, jestli venku prší nebo jede tramvaj.

Je ambientní hudba ještě hudbou?

Záleží na tom, jak definujete ambientní hudbu. Myslíte to, co slyšíme teď? Zvuky? Nebo myslíte to, co slyšíme jako hudbu na pozadí, když nakupujeme?

To je těžké. Hudbu bez předem stanovené struktury, bez plánu, v extrémním případě hudbu, kterou tvoří k tomu vytvořené počítačové programy na základě algoritmů, jež počítají s nahodilostí…

Na to mám velmi jasný názor. Myslím, že lidé dělají velkou chybu, když v obchodech, v taxíkách, v restauracích a podobně hrají špatnou hudbu a většinou nahlas. Co tím myslím: utratí spoustu peněz za interiér restaurace, nábytek, všechny ty malé detaily, pak jídlo, služby a potom tam pustí hlasitou hudbu, něco jako Evropu 2, a úplně zabijí atmosféru. Je to hloupé. Co dělá film? Když se nad tím zamyslíme, tak kromě dobrých herců, příběhu a režiséra je to často hudba. Když se díváte na horor a vypnete hudbu, už to není strašidelné.Sledujete-li romantický film a vypnete hudbu, nebudete plakat. Hudba vytváří atmosféru. Pokud v obchodě chtějí, aby se zákazník podíval na věci, co si koupí, dejte mu ticho. Všude jetolik zvuků: sirény sanitek, policie, doprava, taxi… Je to zvukové znečištění. Když najednou jedete na vesnici a slyšíte zpívat ptáky, vodu zurčet v řece nebo listy třepotat se ve větru, je to tak krásné a úžasné. Možná by pak člověk nemusel platit tolik peněz za psychologya psy­chiatry. Prostě jen vypnout všechny zvuky kolem sebe. Proto tady mám speciální okna, která tlumí okolní zvuky.

Posloucháte i jinou než klasickou hudbu?

No samozřejmě! Jsem normální. (smích) Myslím, že si s sebou stále neseme hudbu, kteroujsme poslouchali jako teenageři. Nikdy ji nezapomínáme. Takže pro mě to byl konec osmdesátých let a všechny ty britské kapely, které jsem poslouchal. Pet Shop Boys, New Order, to byla hudba mého mládí. Sinéad O’Connor, Madonna, Michael Jackson… Poslouchal jsem i střední rockový proud jako Chicago. Můj syn, kterému je teď třináct, hraje na saxofon a baví ho víc jazz. Dcera se zajímá o pop, takže v tomto domě znějí všechny druhy hudby.

Myslíte, že se může nějaká současná klasická hudba stát stejně ikonickou jako hudba starých mistrů?

Myslím, že ikonická není to správné slovo. Nemůžete mluvit o Dvořákovi jako o ikonickém skladateli, bylo by to myslím povrchní. V jeho hudbě se toho děje o tolik víc. Beethoven, Mozart, Dvořák v hudbě nebo Rembrandt, Picasso, Van Gogh v malířství či Dostojevskij, Kundera v literatuře, to jsou vrcholy kultury. Je to úplně jiná kategorie než pop, lehká muzika dne. To neznamená, že ta je špatná. Má ve společnosti svou funkci, ale nemůžeme je srovnávat. Odpověď tedy zní, že ne. I dnes žijí skladatelé vážné hudby, jsou známí především lidem, kteří poslouchají vážnou hudbu, ale nejspíš nebudou nikdy tak slavní jako Beethoven a Mozart.

Čím to je?

Stručně řečeno, Beethovenova, Mozartova nebo Dvořákova hudba se dobře poslouchá,snadněji než díla pozdějších autorů. Vývoj vážné hudby je příběhem rozbíjení harmonických pravidel, je víc a víc v nesouladu a chromatická. Boří se hranice. Je to stejné jako v architektuře. Mimochodem, je to moc zajímavá věc: Když se podíváte na hudbu,architekturu, literaturu, trendy jsou paralelní. Totálně paralelní. Podívejte se na Obecní dům a na hudbu a literaturu té doby. Je to podobné. Vezměte si moderní architekturu, která je mnohem tvrdší, ostřejší a jednodušší, hudba je podobná – už jsem zmínil Johna Cage… Když se podíváte na Obecní dům nebo Rudolfinum, řeknete si: To je krásná budova! Ale neřeknete to samé o nějaké moderní stavbě, jakou je například Tančící dům. Není krásný. Je zajímavý, je „ikonický“, ale nezamilujete se do něj. Nebo Česká národní banka. Ovšem to neznamená, že nejsou zvláštní. Janáček je zvláštní, ale pro většinu lidí jsou Mozart či Beethoven přístupnější.

Myslíte si, že se smysl pro krásu nějak vyvíjí? Nebo už lidé zkrátka krásu nehledají a chtějí spíš zajímavé věci, bonbony pro oči?

Moje matka byla malířka. Měla také talent vytvářet svým uměleckým citem krásné interiéry. Často mluvila o slově krása. Když jsem byl malý, skoro mě to otravovalo. Říkala „udělej to krásné“, „proč to není krásné“… Až mnohem později jsem si uvědomil, že měla pravdu.V našich životech je prostě málo krásy. Svět se stává ošklivějším spíše než krásnějším a my bychom měli vytvářet krásu, ona nevznikne sama. Když se podíváte na války, hladomor, ošklivost tolika aspektů našich životů, krásu nemůžeme brát jako samozřejmost.

Profil

Kanadský dirigent působící převážně v  České republice, Polsku a Německu.
Vystudoval klavírní hru na Královské hudební konzervatoři a  Torontské univerzitě. Studoval rovněž na Janáčkově akademii múzických umění.
V  České republice dirigoval nejprve Karlovarský symfonický orchestr, poté Státní filharmonii Brno.
V  roce 1997 se stal šéfdirigentem Severočeské filharmonie Teplice.
V letech 2013–2018 byl šéfdirigentem Philharmonie Südwestfalen.
V  roce 2015 se stal šéfdirigentem Krakovské filharmonie.

 

NAPSAT KOMENTÁŘ