Form follows function – forma následuje funkci. Takto charakterizoval funkcionalizmus jako styl moderní architektury Louis Henry Sullivan, americký otec mrakodrapů a modernizmu. Všechno je podřízené funkci, která ruší vše přebytečné a ozdobné.

Startuje tak éra funkcionalistických staveb v Evropě. Vrcholná díla vznikají ve dvacátých a padesátých letech minulého století. Zásady nového architektonického stylu formuloval v roce 1927 také švýcarský architekt Le Corbusier. V avantgardní architektuře se postupně projevují styly jako konstruktivizmus, purizmus, kubizmus, rondokubizmus nebo expresivní kubizmus. Některé principy, postupy a vzory funkcionalizmu se přitom uplatňují dodnes. To ve své podstatě znamená, že formu určují provozní, ekonomické, sociální, hygienické a další funkce stavby. Budovy mají obvykle tvar vycházející z kvádru. Vzhledem k rozdílným funkčním požadavkům mají interiéry objektu nesymetrickou dispozici. Z hlediska konstrukce se nejčastěji uplatňuje skeletový systém. Dalšími znaky funkcionalistických staveb jsou plochá střecha, pásová okna, hladká fasáda bílé barvy nebo jemné barevnosti.

Brněnská vila Tugendhat

Funkcionalizmus měl dopad také na interiérový design. Používají se nové materiály, linoleum, koženka, chrom, ve větší míře sklo a lakované dřevo. Nábytek dostává geometrické tvary, je strohý, jeho autoři používají pochromované a niklové trubky, plasty nebo kouřové sklo.
Myšlenky směřující k čistému funkcionalizmu se v evropském prostoru rychle šířily. Adolf Loos mezi prvními odmítá ozdoby a ornamenty, které považuje za přežitek, nevkus a zločin. Požaduje obnažení krásy čisté funkční konstrukce. Jeho Steinerova vila ve Vídni z roku 1910 je klíčovým dílem budoucího funkcionalizmu a stavebního puritánství. Loos tyto principy prosazoval také na Svobodné škole architektury, kterou založil ve Vídni. Jeho cenné a dodnes obdivované stavby a interiéry najdeme nejen ve Vídni, ale také v Praze, Paříži či Plzni. Další injekci dostal funkcionalizmus po založení první umělecko-průmyslové školy Bauhaus v roce 1919 v německém Výmaru. V jejím čele stál průkopník moderní architektury Ludwig Mies van der Rohe. Studenti se věnovali vedle architektury také designování křesel, svítidel nebo žehliček. Společným hodnotícím kritériem se stala krása funkční konstrukce – nejjednodušší moderní materiály ve službách ergonomie nebo biomechaniky člověka v prostředí předmětů a strojů. To je předloha funkcionalizmu.
Od roku 1922 se funkcionalizmus šířil do celé Evropy, hlavními centry byly Německo, Holandsko nebo tehdejší Československo. Mezi čtyři nejlepší funkcionalistické vily můžeme vedle již zmíněné Steinerovy vily ve Vídni zařadit také dům Robbie od Franka Lloyda Wrighta v Chicagu, vilu Savoy ve městě Poissy navrženou Le Corbusierem a samozřejmě brněnskou vilu Tugendhat.

JE MOŽNÉ VE VILE TUGENDHAT BYDLET?
To byla v době dokončení vily otázka položená v odborných časopisech v Československu. Jinak ji tehdy architekti ignorovali. Stavba, dokončená v roce 1930, totiž stála závratných pět milionů korun a to jí domácí umělecká komunita nemohla zapomenout. V tomto období bylo na programu sociální bydlení a za tyto peníze se mohlo postavit třicet rodinných domů. Jen stěna z tenkého onyxu údajně stála dvě stě tisíc korun. Autor vily Ludwig Mies van der Rohe se ke svému dílu zásadně nevyjadřoval. Koncepci domu podrobně diskutoval pouze se svými vzdělanými klienty. Ti dobře znali jeho nadčasové projekty, například slavný německý pavilón pro barcelonskou Světovou výstavu, a také jeho filozofii, kterou vyslovil již v roce 1924: „Účel stavby jí dává smysl. Obytný dům má sloužit jen pro bydlení. Místo, poloha ke slunci, prostorné rozvržení a stavební materiály jsou podstatné faktory stavby obytného domu. Z těchto podmínek je potřeba skloubit stavební organizmus.“ Manželé Tugendhatovi odmítali názory, že monumentální až patetický prostor poskytuje v jejich vile jen jakési sváteční bydlení. Naopak, s bydlením ve variabilním prostoru byli naprosto spokojení. „Velké prostory nás osvobozují. Svým rytmem vyzařují zvláštní klid, který nemohou poskytnout uzavřené místnosti,“ řekla Greta Tugendhatová.

——
Ludwig Mies van der Rohe

Ludwig Mies van der Rohe

Narodil se jako Maria Ludwig Michael Mies 27. března 1886 v Cáchách. V letech 1930–1933 působil jako poslední ředitel výtvarné školy Bauhaus. Předtím, než se přestěhoval do Berlína, pracoval v kamenictví svého otce. Německý architekt žil od roku 1938 v USA. Mies se usadil v Chicagu, kde byl jmenován vedoucím oddělení architektury na Illinois Institute of Technology. V roce 1944 získal americké občanství. Zemřel 17. srpna 1969 v Chicagu.

 


V tom, proč vila patří mezi čtyři nejlepší funkcionalistické vily světa, se dnešní odborníci shodují stručně a výstižně. V pravé chvíli se sešli vzdělaný a poučený
klient, skvělý architekt a dostatek financí. To jsou základy, na kterých mohla vzniknout stavba, která budila velké emoce ihned po svém dokončení.

OČAROVANÝ ARCHITEKT
Německý architekt Ludwig Mies van der Rohe přišel do Brna v září 1928 a očarovaný exkluzívní parcelou s nádherným výhledem na panoráma starého města s hradem Špilberg zakázku přijal. Překvapen vysokou úrovní tehdejšího československého stavitelství dokonce svěřil realizaci stavby domácí firmě Eisler. Stavba začala v létě 1939 a již za čtrnáct měsíců a po dokončení interiérů se mohla rodina Tugendhatova se třemi dětmi nastěhovat. Nejvíce se těšila iniciátorka neobyčejného domu, paní Gréta. „Přála jsem si moderní prostorný dům s jasnými a jednoduchými tvary a manžel se přímo děsil pokojů plných kýčovitých sošek a deček, který poznal v dětství,“ vzpomínala po letech.

Hlavní obývací pokoj vily

Tříposchoďová vila je zasazená do svahu, nenápadná, mohutná betonová zeď z ulice nenaznačuje, jaké krásné prosklené bydlení se otevírá do zahrady. V suterénu je technické zázemí, na svou dobu mimořádné, s klimatizací. Propracovaný systém vzduchotechniky interiéry vytápěl, ochlazoval a také zvlhčoval. Do strojovny se pomocí elektromotorů spouštějí dvě velká okna. Převratná technika vyžadovala, aby byly vyrobeny s vysokou přesností a tvrdostí skla. Tehdy to zvládli v teplických sklárnách. Jedno bylo nakonec zničeno za války při bombardování, druhé rozbili při nešetrné opravě vily v 80. letech minulého století. Při rozsáhlé rekonstrukci před sedmi lety je už museli objednat v belgických sklárnách. Jen tam totiž zvládli ze speciálního skla vyrobit tabule v rozměrech 5 × 3 m o tloušťce jen 10 milimetrů. Ve třetím poschodí je hlavní vchod z ulice se vstupní halou, pokoji rodičů, dětí a vychovatelky s příslušenstvím. Samostatně je přístupný byt šoféra s garáží a terasa. Nejatraktivnější druhé poschodí tvoří impozantní místnost 24 × 15 metrů. Prosklením je otevřená do zimní zahrady a přes zmíněná obrovská okna, která se spouštějí až k podlaze, je terasou propojená s klesající zahradou, což je v podstatě louka ohraničená stromy. Brněnská architektka Markéta Müllerová ji navrhla v podobném duchu jako Mies vilu: volně plynoucí prostor. Základní idea celého domu je nejvíce patrná v obrovské hale bez příček. Jídelnu půlkruhově ohraničuje stěna z makasarského, mimořádně tvrdého a vzácného ebenu. Pracovní část odděluje onyxová stěna. Obě jsou vzácné a slavné, neboť měly společně s vilou dramatický osud. V případě ebenu se v současnosti tak mohutné stromy na indonéském ostrově Celebes nevyskytují. Za války stěnu přemístilo gestapo jako obklad do baru svého velitelství. Dnes je to menza právnické fakulty Masarykovy univerzity. Obložení tam v roce 2011 náhodou objevil architekt Miroslav Ambroz. Medově žlutý onyx pochází z marockého pohoří Atlas. Zajímavostí je, že poslední německý obyvatel vily, továrník Walter Messerschmidt, dal onyxovou stěnu před svým útěkem zazdít. Stěnu tím zachránil, neboť kozáci maršála Malinovského si v místnosti udělali stáje pro koně.
Vila Tugendhat byla na svou dobu mimořádná po všech stránkách: technickým zázemím, ocelovou konstrukcí jako nosným prvkem v rodinném domě bez ozdob a ornamentů, ale použitím ušlechtilých materiálů v moderní stavbě, což v té době mnozí tvůrci nevyužívali, například ani Le Corbusier. Od roku 2001 je brněnská vila architekta Ludwiga Miesa van der Roheho na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

text: Juraj Pucher, foto: Aleš Motejl, archiv autora, Shutterstock

NAPSAT KOMENTÁŘ