Vlastně to není tak dávno, co cyklistika v masovějším měřítku opustila silnice či zpevněné cesty a vydala se do lesů a hor. Teprve v roce 1981 sjelo z linky první sériově vyráběné horské kolo. Od té doby se nabídka modelů pro horskou cyklistiku rozšířila, stejně jako počet disciplín a stylů jízdy v terénu.

Horská cyklistika nebo také MTB (z anglického mountain biking) je v Česku velmi populární. Podle prodejců jízdních kol je poměr vyznavačů MTB oproti celkovému počtu cyklistů ve srovnání s jinými zeměmi velmi vysoký. Jednou z příčin této situace je skutečnost, že je u nás možné se legálně pohybovat na kole v krajině téměř bez omezení. To rozhodně ve všech zemích není běžné, stačí se podívat třeba na sousední Slovensko, kde je od roku 2007 zakázána jízda mimo lesní cesty.
Dalším důvodem obliby horské cyklistiky v českých luzích a hájích je hustá síť různých turistických stezek a pěšin, v čele s těmi značenými. A dále také to, že – na rozdíl od alpských zemí – je terén na většině zdejšího území pro cyklisty poměrně dobře přístupný. V posledních letech se také stále více rozrůstají populární singletracky, úzké jednostopé stezky pro horská kola (pod Smrkem, Rychlebské stezky, Dolní Morava) a také mnohé lyžařské areály nabízejí v letních měsících vyžití právě cyklistům.
Díky popularitě horské cyklistiky narůstá rovněž množství závodů různých úrovní, včetně amatérské, které se pořádají napříč republikou během celé sezony. I tohle je do značné míry české specifikum. Konečně, svůj vliv na postavení MTB mají bezesporu také úspěchy českých reprezentantů na mezinárodní scéně. Mezi nejvýraznější patří vítězství bikera Jaroslava Kulhavého na londýnské olympiádě v roce 2012.

Maratony i pro rekreační cyklisty

Asi nejblíže tradiční silniční cyklistice či klasickému ježdění na kole, jaké dnešní dospělí znají z dětství, jsou disciplíny XC (cross-country) a maratony na horských kolech. Přestože jsme pro označení tohoto stylu cyklistiky použili názvy závodních disciplín, jde vlastně o způsob cyklistiky vhodný i pro rekreační cyklisty, kteří nevyhledávají náročné terény ani prudké sjezdy. U nich jde o ježdění krajinou, o jakousi cykloturistiku kdekoliv mimo asfaltové silnice.
Pokud hovoříme o XC a maratonech jako o sportovních odvětvích, jde především o rychlost a výkon. Maratony bývají delší, zhruba 40 až 120 kilometrů, jezdí se většinou po zpevněných cestách, takže jsou méně technicky náročné. Naproti tomu XC se obvykle koná na krátkém okruhu (kolem 5 km), který se jezdí stále dokola po dobu jedné hodiny. Tratě na XC většinou obsahují technicky náročnější úseky, trendem posledních let je neustálé zvyšování jejich technické náročnosti, jež se místy blíží disciplínám, jako je enduro.
Mezi modely kol určenými pro XC a maratony najdeme jak celoodpružená kola, tak ta s pevnou zadní stavbou. Převládá průměr kol 29 palců, u menších rámových velikostí nebo dámských modelů můžeme výjimečně najít i 27,5″ kola. Geometrie počítá zejména u high­endových modelů s položeným sportovním posedem. Tato kola mají 2 × 10 převodů, u top modelů někdy i 1 × 12, přičemž absence převodníku šetří hmotnost. Zdvih odpružení je nejčastěji 100 milimetrů, průměr plášťů se pohybuje orientačně od 1,6 do 2,2.

Traily a singletracky

Trail znamená úzkou lesní stezku. A právě o zdolávání takových stezek a pěšin je trailové ježdění. V tuzemsku jde zhusta o ježdění po značených turistických cestách. Jízda je místy technicky mnohem náročnější než na širokých zpevněných lesních cestách, ale také zábavnější. Stezky se často hodně klikatí, není nouze o strmé úseky nebo náročný terén s velkými kameny a jinými terénními překážkami.
Tomu odpovídá i konstrukce kol, která jsou pro tento způsob ježdění určena. I v této kategorii ještě můžeme najít hardtaily, ale začínají převažovat celoodpružené modely. Průměr ráfků je 29 i 27,5″, průměr plášťů se pohybuje orientačně od 1,8 do 2,5″. Geometrie nabízí oproti XC modelům vzpřímenější posed a zkracuje se rozvor kol. Převody jsou podobné jako u předchozí kategorie. Zdvih odpružení se pohybuje kolem 120 milimetrů.
Samostatnou odnoží trailového ježdění jsou tzv. single­tracky. Jde o tratě, které jsou vybudovány speciálně pro horská kola a jezdí se po nich vždy pouze jedním směrem. Důraz je přitom kladen na to, abyste se na nich ani na chvilku nenudili. Trať se pořád klikatí, nejsou na ní dlouhé rovné úseky, i stoupání a klesání jsou krátká a neustále se střídají. Singletracky se rozdělují podle obtížnosti a jsou značeny podobně jako lyžařské sjezdovky: modré jsou nejlehčí, následují středně obtížné červené a nejtěžší černé. Obecně platí, že čím rychleji singletrackem projíždíte, tím je náročnější.

Enduro

Tato disciplína se vyznačuje technicky náročnými pasážemi a převahou sjezdů v poměru asi 70 : 30 procentům. Kola pro enduro jsou celoodpružená, robustnější, takže těžší, ale stále umožňují výjezdy. Ty si na nich sice příliš neužijete, ale o to víc si vychutnáte sjezd. Posed je vzpřímenější než u předchozí kategorie, rozvor kol kratší, průměr plášťů se pohybuje orientačně od 2,3 do 2,5″ a disponují zdvihem odpružení kolem 140 milimetrů.

Sjezd a freeride

Vyznavači ryzího adrenalinu si horské kolo nejvíce užijí v discip­línách freeride a sjezd. U freeridu jde o jízdu volným terénem, jejíž součástí však mohou být i uměle připravené dřevěné lávky a různé skoky. Sjezd se obvykle odbývá na lyžařských sjezdovkách (samozřejmě mimo zimní období) nebo v lyžařských areálech. Cyklisté se svými stroji vyjíždějí na kopec lanovkou a na kole jedou pouze dolů. Sjezdy bývají prudké, plné kamenů, skoků a náročných technických pasáží.
Sjezdová a freeridová kola jsou robustní, těžká, jízda po rovině či do kopce je na nich prakticky možná jen na krátké vzdálenosti, spíše se počítá s tím, že se na kopec cyklista dostane lanovkou nebo autem. Mají geometrii s velmi vzpřímeným posedem, krátkým rozvorem kol a položenější hlavovou trubkou. Masivní pláště mají průměr 2,5″ a výš, zdvih odpružení je minimálně 180 milimetrů. Kromě speciálních kol je třeba používat také další specifické doplňky, jako jsou chrániče holení, loktů nebo páteře a integrální přilby s chráničem brady.

Závody pro každého

V České republice se pořádá ohromné množství závodů, jichž se mohou účastnit i amatéři a rekreační cyklisté. Populární je seriál závodů Kolo pro život, určený zejména pro širokou veřejnost, i když na něm startují (ve své kategorii) i špičkoví závodníci. Právě přítomnost známých jmen bývá často důvodem, proč se mnoho rekreačních cyklistů zdráhá se závodů zúčastnit. K dalším důvodům, jež lze od amatérských cyklistů zaslechnout, patří zastaralé vybavení, s nímž by byli pro smích, nebo nedostatečná trénovanost.
Tyto stesky jsou ovšem liché. Každý ze závodů seriálu Kolo pro život nabízí více tratí různé délky, takže si každý může vybrat takovou, jakou v pohodě zvládne. Rovněž technická náročnost tratí je taková, že nepředstavuje problém ani pro amatéra. A hlavu si nedělejte ani se starým kolem. Pokud se o něj aspoň trošku staráte a udržujete ho, můžete klidně na závod vyrazit. Nikdo se na vaše kolo dívat nebude. Každý si přijel hlavně užít příjemný pohyb v přírodě a neopakovatelnou závodní atmosféru.

Jak úspěšně zvládnout závod

Vyberte si délku tratě podle vzdáleností, které běžně jezdíte. Není dobré absolvovat například 70kilometrovou trať, když jste doteď absolvovali pouze třikrát kratší vy­jížďky. Nebudete vůbec vědět, jak si rozvrhnout síly, a nakonec můžete nedobrovolně skončit dřív, než byste chtěli.
Sice platí, co jsme uvedli o účasti se starším kolem, nicméně je vhodné si kolo na závody po technické stránce připravit, ať už sami, nebo ještě lépe v odborném servisu. Seřídit přehazovačku, promazat, dofouknout pláště, nastavit odpružení, případně vyměnit řetěz, pokud je to nutné. Vždy s sebou mějte základní nezbytnosti: náhradní duši, montpáky, pumpičku, dostatek tekutin a nějakou müsli tyčinku či energetický gel pro doplnění energie.
Nenechte se po startu strhnout k tempu, na které nemáte. Klidně nechte odjet elitní závodníky, popřípadě mladší kategorie a vyberte si skupinku, jež jede přibližně vaším tempem. Když se vám pojede dobře, můžete zrychlit.

 

NAPSAT KOMENTÁŘ