Je strhující a úžasné proto, že je profesionální teprve dvacet let, a ještě zůstalo čisté, říká jedno z nejčastějších vysvětlení fenoménu ragby. Určitě je skvělé, že tento sport začínají sponzorovat velké luxusní značky – peníze na rozvoj se neválí na zemi každý den. Otázka zní, jestli příliv peněz ragby nevezme to, co z něj dělá výjimečnou záležitost, totiž čistotu.

Opakované chválení ragby coby sportu s charakterem a jeho hodnot jako čestnosti, respektu, soudržnosti, disciplíny či pokory mohlo někoho zejména kolem mistrovství v roce 2015 vytáčet. Jenže holým faktem je, že je strhující sledovat ragbisty, jak na pokraji sil a po zraněních nepřestávají ze sebe vydávat to nejlepší. Zejména ve chvíli, kdy ještě máme před očima vcelku čerstvé obrázky fotbalistů z mistrovství světa v Rusku. Třeba kolem Brazilce Neymara v podstatě stačilo zadupat, aby padl k zemi a v bolestných kotrmelcích se kutálel z Moskvy až do Nižního Novgorodu, kde jeho cestu zastavilo stéblo přes cestu…
…a teď střih, píše se rok 2015. Hráči ragby Bradleymu Daviesovi zlomili po pár minutách hry soupeři z Fidži nos. Na hřišti stejně vydržel až do pětašedesáté minuty. Sprintoval směrem s hrou i k postranní čáře pro opakované zastavování krvácení.

Zřejmě právě tenhle obrovský, na první pohled zřetelný rozdíl v pojetí dvou míčových sportů hraných muži, je tím, co lidi dokázalo přitáhnout k zelené ploše, na které se prohání nevyzpytatelný šišatý nesmysl. Ragby je prostě… čisté.

Jenže: „Nevěřím, že tak ryzí zůstane ragby věčně. Dnes je anomálií i proto, že je profesionální teprve dvacet let. Je ještě jako nezkažený novorozenec, prostě tabula rasa. Už nyní v něm ale lze postřehnout brblání na rozhodčí, čím dál okatější oslavy položených pětek,“ varoval v polemice o budoucnosti tohoto sportu reportér Jan Jaroch. Časy se mění a čím víc peněz i globální pozornosti budou tihle borci mít, tím těžší bude zachovat pravou identitu sportu. „Fotbal byl také jiný a sympatičtější za dob Pláničky než dnes,“ dodává Jaroch.

Ragby je aspoň zatím šlechetné, chlapsky tvrdé a rytířské… potíž tkví v tom, že kladné atributy ragby, vytlačují sport jako takový. Nakonec by věci mohly dojít tak daleko, že zůstane jen image, jakási vnější podoba bez obsahu.

„Co tahle image křičí do světa? Přihlášení se k ragby znamená především symbolické vymezení se proti korporátní a zkomercionalizované podobě současného sportu,“ konstatoval redaktor deníku Sport Adam Nenadál.

Vzor společnosti

Je čisté – aspoň zatím – a férové, je rytířské a šlechetné a přitom tvrdé. Na první dobrou tedy víme, čím je ragby tak výjimečné. Jenomže tahle první dobrá by sama o sobě v žádném případě nemohla stačit k tomu, aby sport v lidech vyvolával tak pohnuté a zásadní emoce. Musí tu být ještě něco navíc. A tohle „navíc“ ragby má.

Málokdo se zamýšlí nad tím, že ragby plasticky ukazuje, jak by měla vypadat ideální dělba společenských rolí i v životě. Ragbyoví hráči nikdy nenosí na dresech jména. To samozřejmě neznamená, že v ragby nejsou hvězdy. Velikost hráče je však založena v první řadě tím, jak je přínosný pro tým na místě, které zastává. Ty největší osobnosti jsou při pohledu zvenčí stejně anonymní jako jejich ostatní spoluhráči.

Týmovost ragby je skutečně obrovská. „Není divu, že zakladatel tohoto sportu v našich zemích, spisovatel, ilustrátor a žurnalista Ondřej Sekora, byl zároveň obdivovatelem světa organizovaných hmyzích společenstev, zejména mravenců,“ připomíná publicista Filip Outrata. Prvních osm hráčů z patnácti se označuje jako roj, jsou v něm hráči nejurostlejší a nejtěžší. Pět hráčů lehčích postav jsou útočníci, dva nejsubtilnější hráči fungují jako spojky mezi rojem a útokem.

Podobnost s týmy mravenců, termitů či včel, kde odlišným úkolům ve společenství odpovídá i rozdílná velikost a fyzické ustrojení, se nedá pominout. „Člověk je sice přece jen něco jiného než hmyz, nicméně poučení, že úspěšná je taková společnost, jejíž složky mezi sebou dobře a efektivně spolupracují, platí i pro druh homo sapiens,“ dodává Outrata.
Zajímavý je ještě jeden fenomén, a to je komunikace s rozhodčími coby představiteli spravedlnosti. V ragby totiž hráči s rozhodčím diskutují. Než sudí vynese žlutou kartu, trestanému hráči vysvětlí, v čem je problém. Dělá se vše možné, aby rozhodnutí bylo správné a nezpochybnitelné. Podtrženo a sečteno, možnost svévole je v ragby omezená limitní nulu. Člověk nemusí ovládat pravidla, aby to poznal. V tomto smyslu je ragby utopií, která se skutečně odehrává. S přihlédnutím k tomu, že žijeme ve světě, kde je spravedlnost někdy nejen slepá, ale také hluchá, bez citu, pomalá a slouží tomu, kdo si to může dovolit, to je prostředí, ve kterém prostě chcete být.

Pojďme spolu mluvit

Ještě (přinejmenším) jedna věc je na ragby fascinující. O všem se mluví, třeba tvrdě a bez zatáček a eufemismů, ale zato přímo. Platí to i o pověstném rituálu haka. Tento maorský tanec v podání hráčů Nového Zélandu nebo podobné varianty ragbistů z jiných ostrovních států jako je Samoa, Tonga či Fidži, představují starobylou tradici tamních kultur v dnešní době. Sportovní bojovníci jsou legitimními následníky válečníků, kteří se oháněli zbraněmi. „Tady se sportovní utkání stává něčím víc, oslavou lidské síly, odvahy, zručnosti. A také oslavou úcty k soupeři, která je v ragby snad největší ze všech kolektivních sportů,“ shrnuje už zmíněný Filip Outrata.

I haka se ale stala předmětem vážné diskuze. Novozélandská media v srpnu široce reagovala na knihu uznávaného britského novináře Petera Billse The Jersey. Bills se v knize zmiňuje o tanci haka jako fenoménu značně kontroverznímu. Ptá se, zda má mít haka nadále místo před zápasy All Blacks, nebo jde o anachronismus a představuje svým způsobem nespravedlivou výhodu.

Řada bývalých hráčů All Blacks tvrdí, že haka by se neměla nadužívat, že se tento bojový tanec stává více komerční záležitostí než tradicí. Dokonce v loňském roce zemřelý slavný Colin Meads (55 startů za AB) nebo Kees Meeuws (42 startů) prozradili svou vlastní frustraci z rituálu haka: „Všichni hned haka!“ řekl Meads v rozhovoru s Billsem, „někteří funkcionáři nebo hráči jsou jak filmové hvězdy, objeví se na letišti a hned předvádějí haka. Je to směšné, haka se stala věcí celebrit. Haka by se měla tančit jen před zápasy, už jen z respektu k Maorům.“

Podle Meeuwse haka ztratila kouzlo. „Je to náš skvost, neměl by se předvádět ve všech zápasech. Před léty jsme hráli pár zápasů ročně, teď se hraje 14 zápasů, a to je moc, měli bychom haku tančit jen doma, jako kdysi.“

Trenér mentálních vlastností Gilbert Enoka dokonce tvrdí, že je řada hráčů, kteří by si přáli s rituálem skončit, údajně říkají, že dělají haku pořád dokola, že už mají dost kamer, které je zabírají.

Možná právě tato diskuze, probíhající nyní na Novém Zélandu, kde je ragby národním sportem i vášní, ukazuje, jak toxická může být popularita pro sport založený na hodnotách. Příliš mnoho kamer a pozornosti, příliš mnoho marketingu i image prostě může ve finále škodit. Je jenom na samotných ragbistech, jak tento tlak ustojí. Třeba všechno dobře dopadne a nikdy se nezačnou válet po hřišti po každém postrčení, ale samozřejmě jen tak, aby bylo pěkně vidět logo sponzora.

 

Ragby na vozíku

Ragby mohou hrát i lidé s tělesným postižením. David Lukeš, ředitel Centra Paraple, nám jako aktivní hráč, trenér a předseda Českého ragbyového svazu vozíčkářů odhalil, co mají obě pojetí tohoto drsného sportu společného i co je v ragby vozíčkářů jinak.

Čím vám imponuje klasické ragby?

Na ragby se mi nejvíce líbí vzájemný respekt hráčů k sobě a hráčů k rozhodčím. Na rozdíl například od kopané se nestane, že by si někdo ulevil směrem k rozhodčímu, ale jeho verdikt je přijímaný ve vší úctě. Tým, který vyhraje, vyprovází ten prohraný potleskem. Jak se říká, ragby je hra barbarů, kterou hrají gentlemani.

Jaké jsou rozdíly v pravidlech ragby na vozíku?

S klasickým ragby nemáme společného téměř nic, snad jen tu pomyslnou „surovost“, ovšem stejně jako v klasickém ragby s jasně danými pravidly. Jinak hrajeme s jiným míčem, v tělocvičně na basketbalovém hřišti, 4 na 4.

Je zde také ten silný týmový duch, který je ragby vlastní?

Ano, je. Navíc nás spojují podobné osudy, které nás přivedli nejen ke hře, ale i na vozejk. Lidé jsou podobného ražení, je to speciální skupina vozíčkářů, většinou hodně aktivní lidé, zaměstnaní, co chtějí dále naplno žít i přes těžší hendikep.

Tento sport vypadá velmi tvrdě, dochází často ke zraněním?

I když sport vypadá tvrdě, ke zranění téměř nedochází, nebo jde o nějaké menší škrábance po pádech. Občas dochází k nějakým menším zlomeninám, nebo svalovým zraněním. Je důležité být ve vozíku dobře fixovaný. Bezpečí je pro nás prioritou.

Kolik zápasů vydrží vozíky?

To je různé. Pokud někdo hraje ragby na nejvyšší úrovni, má vozík třeba na dvě sezóny. Záleží na značce, použitém materiálu, roli ve hře. Někdo může mít vozík celou kariéru, jiný má za kariéru vozíků několik. Jen pro ilustraci, vozíky na ragby začínají na 150 tisících korun.

Jak probíhá tréning?

Trénink v našem pojetí má dvě a půl hodiny. Půl hodinu máme na přípravu hráčů a vozíků, potom následuje zahřívací fáze tzv. warm up – sprinty atd., strečink, hra s míčem – hody na dálku, blízko, přes hráče, nácvik herních situací a v závěrečné části tréninkový zápas, vyježdění, strečink a komentáře k tréninku.

Máte nějakou zvláštní fyzickou přípravu?

Kvalitní fyzická příprava musí být individuální. Naši hráči chodí do posilovny, bazénu, jezdí na handbiku, nebo v teplejších dnech i na ragby vozíku venku, nejčastěji na dráhách pro in-line brusle.

Co Vám tento sport dává?

Tento sport mi dává a v životě dal hodně. Potkal jsem spoustu fajn lidí, skutečné přátele, ragby je rodina a to není žádné klišé. Navíc jsem díky tomu poznal, že i postižené tělo dokáže daleko více a podobně postižení lidé vás zase inspirují k vaší větší soběstačnosti. Ragby vděčím skutečně za hodně.

Je ragby láska na celý život?

Bezesporu. Pokud nebudu moct hrát, vždy budu nějak v ragby účasten, organizovat akce, trénovat, pískat, nebo klidně jen dělat webové stránky. Mám nejraději životní motto: Muž je v životě nejšťastnější, když vysvléká ženu a obléká ragbyový dres.

 

 

 

 

 

NAPSAT KOMENTÁŘ