Architektka a designérka Eva Jiřičná se již léta pohybuje mezi svým pražským a londýnským studiem v nepolevujícím pracovním nasazení. Tento rozhovor vznikl na cestě taxíkem z centra Prahy na letiště, v jediném volném místě v jinak našlapaném diáři. Je příjemné konstatovat, že i přes světové úspěchy zůstává paní Jiřičná skromnou a otevřenou dámou.

Do jaké míry vaše myšlení o architektuře ovlivnilo to, že jste vyrůstala v Baťově Zlíně, uprostřed moderní racionální architektury?

Kdybych to věděla, to bych si poskočila. Já to ale nevím. Můj tatínek pracoval pro Baťu jako architekt v období, kdy se Zlín stavěl. Pro mladého architekta to tehdy bylo centrum všeho dění. Za války tam pak utíkali všichni, kteří se báli, že budou mít problém s Němci – umělci, spisovatelé i architekti, všichni se snažili přežít ve Zlíně, protože Zlín nebyl okupován nacisty. Je tedy pravda, že přímo v našem domě bydlel jeden SS důstojník. Já jeho dceři jednou jako čtyřletá namlátila, protože kradla dětem hračky. Moji rodiče pak celou noc stáli v kabátech u dveří, protože čekali, že to jen tak neprojde. Naštěstí to prošlo bez následků.

Jistě mě ovlivnilo i to, jak se baťovci mezi sebou znali a přátelili. Kamkoliv na světě přijedu, vždycky se tam najde někdo, kdo u Bati pracoval. Zlín byl moderní město a my žili v moderně zařízeném domě, to na mě jistě vliv mělo. Ve škole jsem pak byla vychována funkcionalistickými architekty, kteří to měli špatné po politické stránce, ale učit mohli. Moje kořeny tedy určitě leží v českém funkcionalismu. Pak jsem přijela do Anglie a tam se to smíchalo s tehdy tak módním stylem hi-tech. Ono to tedy bylo hi-tech v uvozovkách, protože tehdy se to všechno vyrábělo doslova na koleně, neměli jsme ještě ty moderní technologie jako dnes. Technologii sice obdivuji, ale snažím se nezapomínat na lidský faktor, takže to nepřeháním.

Kongresové centrum ve Zlíně

Vaše realizace jsou hodně technologické. Do jaké míry musíte ty technologie materiálů a jejich spojování znát sama?

Člověk dělá, co si myslí, že je dobře a že umí. Já vždy milovala matematiku, fyziku, chemii. Logiku toho, co stavba musí udělat, aby stála, mám v sobě. Nedovedu sama nic spočítat. Sice jsem ve škole musela umět navrhnout nosník, ale to jsem dávno zapomněla. Mám ale cit pro přírodní, fyzikální vědy. Co to udělá, když se to otočí, jak to bude reagovat… Když se se statiky domlouvám, můžu je postrčit směrem, který mi dává logicky smysl. Když je postrkávám a kladu těžké otázky, na konci se domluvíme na něčem, co je daleko lepší, než bylo na začátku.

Jak je postrkáváte?

Když mi přinesou profil deset na deset centimetrů, já řeknu: „Co musíme udělat pro to, aby ten profil byl jen tři na tři?“ Nakonec se možná sejdeme na pěti. Mám takový pocit, že když ta stavba vyjadřuje, co dělá, lidi to chápou, stejně jako chápou, proč nespadne strom nebo jak se ohýbá tráva.

Do jaké míry má a musí být technologická konstrukce krásná?

Estetika je tam potřebná. Z pochopení účelu stavby vznikne určitý tvar a ten musíte nějak esteticky ztvárnit. Někdy se to povede lépe a někdy hůře. Takový je ale život. Architektura je vizuální disciplína. Musí být funkční, ale musí být kvalitní i v tom, co vnímáme očima.

Dřímá ve vás přesvědčení futuristů, že technologie je sama o sobě krásná?

Technologie sama o sobě není krásná. Člověk z ní tu krásu musí udělat. Technologie mu může pomoct k tomu, aby udělal něco, co dává smysl. Stejně tak v přírodě všechno dává smysl. Estetiku do toho architekt teprve musí vnést. Technologie vám dá jen soubor čísel. Co s tím člověk udělá, jak vyřeší detaily… Ale zase když víte, jak se co chová, když rozumíte tomu, co děláte, může to pomoct estetickému vyjádření, které je tam pak vidět.

Dříve takové hi-tech stavby působily futuristicky. Dnešní svět se ale posouvá od hmotného k nehmotnému. Nezačíná být technické hi-tech vlastně retro? Dříve se mohl řidič pohrabat v motoru, dnes už skutečné stroje skoro nevidíme.

Asi jo, mně je skoro osmdesát. Je pravda, že dnešní technologie jsou často „black box“, černá krabička, do které nevidíte. Ale architektura ještě černou krabičkou není. Je to i trošku umění. Nemám nic proti, když technologie vidět vůbec není, jako třeba u Zahy Hadid, kterou obdivuju. Ale když potřebujete vymyslet kliku u dveří, to je vlastně také technika.

Je ještě poptávka po architektech, jako byli třeba manželé Machoninovi, kteří dovedli vymyslet celou budovu od konstrukce až po nábytek?

Víte, mně je úplně jedno, jestli je po tom poptávka. Množství hodin, které do čehokoliv dám, je komerčně naprosto neefektivní. Každá stavba funguje na mnoha úrovních. Jednak se s ní zasazujete do urbanismu města, jednak tvoříte něco, co je vidět zvenku, ale musíte se zabývat i interiérem. V interiéru strávíte nakonec víc času než vně. Proto jsou ty vnitřní detaily pro mě moc důležité. Někdy si to tedy nemůžete dovolit, někdy nám je ani klient nezadá, protože se bojí, že ho to bude stát moc peněz. Ne pro naši odměnu, ale že tam bude muset koupit dražší zařízení, nákladnější materiály. Pro mě jsou interiéry stejně důležité jako exteriéry. Stíněním oken se zabývám stejně dlouho jako klikou u dveří nebo příčkou na záchodech. Je to posedlost detailem a máte pravdu, že to není moderní a fůra lidí se na to raději vykašle. A také mají pravdu. Kdybychom byli všichni stejní, život by byl nudnej.

Jsou developeři ve světě velkorysejší než v Česku? Jsou ochotni více riskovat?

Všude je to stejné. Jen asi proporce těch, kteří jsou ochotni něco podpořit, je trochu jiná. Vynalézavost souvisí s tím, jaký risk na sebe vezmete. Když děláte něco poprvé, je 99% pravděpodobnost, že tam něco nebude fungovat a bude se to muset předělat. Ten risk na sebe vezme jen málo lidí. Ale jak tady, tak tam venku jsou lidé, kteří jsou ochotni ten risk podstoupit. Musíme také najít odvahu přiznat, když jsme se zmýlili. Když se pracuje v týmu, vždycky někdo udělá chybu. Ty chyby se sčítají a zápasíte s tím. Důležité je odhadnout chybu ještě předtím, než se dům postaví. K tomu už potřebujete zkušenost, ale i odvahu si to přiznat. Risk je důležité kritérium. Člověk musí umět odhadnout, kam až může jít. Když jste mladý, jdete dál a následky jsou horší. Když jste starší, jste opatrnější.

Tomáš i Jan Antonín Baťové byli vizionáři. Přemýšleli v měřítkách celého státu. Dnes se říká, že Česku vizionářství chybí. Nešlo to ale v jejich případě už do extrému?

Můj strýc Vladimír Svatý vynalezl tryskový stav. Když mu bylo šestnáct a seděl s rodiči u oběda, řekl tatínkovi, který měl malou textilní továrnu: „Co kdybychom měli místo člunku vzduch, který by poháněl tu nit z jednoho konce na druhý?“ Tatínek mu na to řekl: „Až uděláš zkoušku z fyziky, můžeš to zkusit.“ Byla tam důvěra, že to dokáže. Když člověk nejde stále dál, když nemáte představu toho žebříku, který vás vezme až do nebe, nikam nedojdete. Každá představa skončí někde níž. Nikdy není úspěch stoprocentní. Když něčeho chcete dosáhnout, vždy se musíte snažit jít výš a nebýt spokojený s tím, co máte.
Učitelka v první obecné mi napsala do památníku citát Masaryka: „Největším darem člověčenstva jsou věčné touhy, věčný žal a nedostižné ideály. Není již ideálem splněný ideál.“ Baťa, aby dosáhl toho, čeho dosáhl, musel se snažit hledět dál. Snění nám dává elán, postrkuje nás. Kdyby takových lidí bylo víc… Všichni tito vizionáři byli vlastně neúspěšní. Přečetla jsem si devítisetstránkový životopis Le Corbusiera a pochopila jsem, že to byl v podstatě neúspěšný člověk. Všechny jeho ideály, vše, o co mu v životě šlo, se zhatilo. Přesto byl nejslavnějším architektem 20. století. To, čeho dosáhl, je úžasné. Kdyby ty ideály neměl, celé generace architektů po něm by nebyly obohaceny tím, čeho dosáhl.

Každý člověk má kromě ideálů i různé brzdy, které ho od nich zrazují. Jak si pomáháte vy, když na takovou brzdu narazíte u sebe?

Jako se vším v životě. Řeknu si: Jiřičná, nebuď hloupá, musíš to zkusit. Když jsem byla malé dítě, bála jsem se sama doma. Maminka mi říkala, že abych se přestala bát, musím to zkusit. Tak mě nejdřív nechala v ložnici deset minut, pak dvacet, až jsem si zvykla. Musíte neustále se sebou bojovat a přesvědčovat se, že to musíte zkusit. Oscar Wilde řekl, že největší risk v životě je neriskovat. Člověk se sebou pořád bojuje a většinou to nevyjde. Když si řeknete, že vás bolí koleno, a nepůjdete cvičit, prohráli jste. Nesmíte se vzdávat předem.

Měla jste hezké dětství?

Maminka byla generál. Já byla ze sourozenců první, tak na mě byla ještě přísnější. Tatínek vše řešil srdcem. Málokdy mi něco vytkl, ale zase mu stačilo jen se podívat a já hned zalezla pod stůl. Měl autoritu větší než maminka s vařečkou. Když jsem dostala ve škole jedničku, maminka řekla: „No a co.“ A když teď prohraju soutěž, řeknu si také: No a co?

Vy jste normalizaci v Československu nezažila, v té době jste již žila v Anglii. V posledních letech se tady horlivě debatuje o hodnotě normalizační architektury. Nejcitlivější je momentálně kauza Transgas, zda zbourat, či zachovat tuto brutalistní budovu na Vinohradské třídě. Překvapivě to jsou mladí lidé, kteří upozorňují, že si bouráme vlastní paměť. Jaký máte názor na toto?

Je to komplikované. Musí se to řešit budovu od budovy. Transgas nefunguje. Mně nevadí, že to je beton. Já bych zachránila třeba Hotel Praha, nevěřím, že jako budova nefungoval. Ale Transgas nefunguje, v tom se žít nedá. Otázka spíš stojí, čím ho nahradit. Pokud budou všichni investoři hladoví po zisku, nahradíme ho něčím, co bude za pár let nemožné úplně stejně. To je jádro problému. Čím to nahradit? A budou architekti schopní developerovi odporovat, pokud bude požadovat něco hrozného? To je strašně těžké, ale je to světový problém. Někde jsou už developeři zodpovědnější a uvědomují si, jakou zodpovědnost pro budoucnost mají. Já bych Transgas zbourala, stejně jako Novou scénu Národního divadla.

U Nové scény je nešťastný spíše kontext, těsné sousedství s Národním divadlem. Jinak mně ale ta budova takto s odstupem času připadá docela odvážná.

Bohužel tam došlo k naprostému nepochopení materiálu, myslím ten skleněný obklad. Tenkrát se myslelo, jak je sklo úžasné. Kdyby to bylo prosvětlené nebo to něco dělalo, proč ne, ale nic takového tam není. Esteticky ta budova není hodnotná. Měřítko je naprosto nevhodné pro tuto parcelu. Kdyby tam udělal něco Kaplický, nějaký blob, to by bylo něco jiného. Nová scéna nefunguje ani uvnitř. Z mého hlediska nemá jedinou pozitivní stránku. To se fakt nepovedlo. Já bych k tomu rovnou zbourala i budovu parlamentu.

Ta je, stejně jako Nové scéna, dílem Karla Pragera. Že vy ho nemáte ráda?

Karel Prager udělal mnoho budov, které budu do krve bránit, ale tyto dvě se nepovedly. Stejně tak Jaroslav Fragner, skvělý učitel i architekt, také udělal ke konci života několik budov, které se ani jemu samotnému nelíbily. Ta doba nutila lidi dělat věci, které byly možná proti jejich svědomí. Jenže pak už je člověk tak popletený, když ho všichni chválí, že ani neví, kde on sám vlastně stojí. Parlament je odvar věcí, co se dělaly ve světě.

Kdy se vyplatí dát budově nový život?

Napřed musí přijít někdo, kdo má vizi, co tam udělá jiného. Když se řekne, že nějaká stavba neslouží, první otázka má znít: Dá se zrekonstruovat? Do jaké míry? Kolik to bude stát? Když ne, tak si řeknete: Když se to vymění za něco jiného, v čem to nové bude lepší než to staré? Když je pak do toho někdo ochoten jít, proč ne. Pokud ale jdete jen po profitu, nakonec postavíte něco, co je stejně nevhodné pro život jako ta stará budova. Takový hotel Thermal by se asi dal zrekonstruovat, i když je to vlastně panelák. Obdivujeme funkcionalistické budovy, ale z dnešního pohledu už taky bez opravy nefungují. Každá doba boří to, co nefunguje.

Eva Jiřičná

Jste členkou poroty soutěže Zasedačka roku, kde jsou hodnoceny nejlepší kancelářské prostory. Prý jste zastáncem přístupu, že kancelář má vypadat jako kancelář, a ne volnočasové centrum. Přitom ale třeba letos tuto cenu získala IT společnost STRV v Karlíně, jejíž prostory vypadají spíš jako mládežnický klub.

To je ale tak jedno procento ze všech případů. Soutěž tu musí být i pro lidi, kteří nedělají nic tak kreativního. Přijdou ráno do práce, sednou si za počítač a třeba obchodují s náhradními díly k automobilu. Samozřejmě že prostory, kde se relaxuje, by měly být jiné. Je dobré, když kancelář podporuje vzájemné setkávání lidí. Ale nejsem zastáncem toho, když takový prostor připomíná spíš velký čurbes. Estetika také vychovává a jak můžete smysluplně pracovat v nějakém divoce pomalovaném a tvarovaném prostředí?

Eva Jiřičná

Narodila se v roce 1939 ve Zlíně a dodnes se prý cítí být především Moravankou. Vystudovala v Praze ČVUT a poté AVU pod vedením architekta Jaroslava Fragnera. V roce 1968 odjela na stáž do Londýna a v exilu již nikoli z vlastní vůle zůstala. Řadu let byla životní partnerkou architekta Jana Kaplického. Je držitelkou Řádu britského impéria za design. Je vyznavačkou stylu označovaného jako high-tech, ráda pracuje především s kovem a sklem. Pověstná jsou její točitá schodiště, je autorkou interiérů několika značkových obchodů jak v Londýně, tak třeba v Praze v nákupním centru Chodov (Beltissimo). Pro Pražský hrad navrhla královskou oranžerii, Nové Město ozdobila vkusným hotelem Josef, v Mariánských Lázních rekonstruovala jeden z tamních nejstarších domů Sněžka. V posledních letech má nejvíce realizací v rodném Zlíně, ať již jde o budovy na půdě Univerzity Tomáše Bati, či nový dům kultury s koncertní síní.

NAPSAT KOMENTÁŘ