Jako jeden z mála olympijských sportů od své premiéry v roce 1896 nikdy nezmizel z programu letních her. Díky své komplexnosti a atraktivitě si šerm nachází stále více příznivců. Mohou za to i české úspěchy posledních let.

Souboj, ve kterém se proti sobě postaví dva muži s meči, je již od starověku způsobem, jak vyřizovat spory. Sousedské i ty válečné. Ovšem stejně jako lidstvo samo, mění se i způsob boje. Šerm prošel v průběhu staletí vývojem, během něhož se z bojování na život a na smrt stal oblíbeným sportem, který se dostal až na olympijské hry. V dnešní podobě, do níž se šerm vyvinul převážně v 16. a 17. století v románských zemích, se soupeři utkávají na čtrnáct metrů dlouhém a metr a půl širokém pásu. Cíl je stejný, jako byl vždy – zasáhnout protivníka. Jen už nejde o to smrtelně ho zranit, ale pouze trefit a získat tak bod. Ten, kdo první dosáhne patnácti bodů nebo má na konci třetího tříminutového kola víc bodů, se stává vítězem.

Soupeři pod proudem

Šermovat se dá třemi druhy zbraní. Každá z nich má svůj specifický tvar, proporce a rozdílná je i zásahová plocha na těle protivníka. „Nejsnazší“ je v tomto ohledu kord. S ním mohou šermíři zasáhnout svého soupeře kdekoli na těle. Šavlí je možné seknout do vrchní poloviny těla a pravidla fleretu umožňují trefovat se pouze do trupu.

Zajímavou částí celého sportovního šermu je oblečení. S trochou nadsázky připomínají šermíři svými kuklami včelaře. Maska, kterou si soupeři podle pravidel musí krýt obličej, je vyrobená z kovového pletiva tak, aby skrze ni neprošel ani tenký hrot meče. Oblečení, které mají na sobě, je z kevlarových vláken, která při zásahu zabraňují zraněním. Dresy jsou vždy sněhově bílé, jedinou možností, jak projevit svůj styl, je barva podkolenek. U nich není předepsané, jaké mohou být, a tak je možné vidět šermíře i ve žlutých nebo růžových.

Alexander Choupenitch je naším nejúspěšnějším šermířem

Fyzické šachy

Mohlo by se zdát, že pouhých devět minut je na jeden zápas málo. Ale fyzická náročnost a nároky na komplexní zapojení celého těla by se daly srovnat snad jen s boxem. I v šermu často dochází na taktickou bitvu, kdy se oba soupeři snaží vyčkávat na chyby toho druhého. „Šerm jsou někdy fyzické šachy,“ popisuje náročnost svého sportu jeden z nejlepších českých šermířů současnosti Alexander Choupenitch. Ten se po dlouhých letech společně s Jiřím Beranem probojoval na letní olympijské hry v Riu de Janeiru. Zároveň je jeho velkým posláním nadchnout pro tento jedinečný gentlemanský sport další mladé naděje. Snaží se pořádat kempy a na nich seznamovat šermíře v dětských kategoriích se špičkami svého sportu.

A zřejmě se mu to daří. Cestu k šermu si nachází stále více dětí. Začít s ním totiž není vůbec nic těžkého. Není potřeba ani speciální vybavení, ve většině klubů půjčí začínajícím šermířům vše potřebné. Specifické nároky nejsou kladeny ani na fyzické předpoklady. Ve světové šermířské špičce působí dvoumetroví závodníci, stejně jako majitelé menších postav. V každém větším českém městě působí nějaký šermířský klub, do kterého je možné malého nadšence zapsat. Zároveň však není nikdy pozdě na to, začít. Do tréninku mohou nastoupit i úplní nováčci v pozdějším věku.

Alexander Choupenitch: Doufám, že mám zásluhu na popularizaci šermu

Trénoval s mistrem světa v Bělorusku, zdokonaloval se mezi profesionály v Itálii. Teď se nejlepší český šermíř současnosti Alexander Choupenitch snaží veškeré zkušenosti nabyté ve světě předat mladým začínajícím šermířům. Přivést děti ke svému sportu bere jako poslání. Zároveň se po dlouhých šestatřiceti letech probojoval ve své disciplíně na olympijské hry do Ria de Janeira. Pro mnohé je zosobněním píle a úspěchu.

Jak jste se dostal k tak netradičnímu sportu, jako je šerm?

Hodně jsem sportoval už odmala. Zkoušel jsem tenis, basketbal, fotbal nebo karate. Maminka hodně sportovala a dala mě do basketbalového kroužku. Ten ale nebyl takový, jaký si přála. Ve stejné budově byl i šerm, tak mě dala tam. Já jsem v osmi letech neřešil, co přesně budu dělat. Ze začátku mi to moc nešlo, ale postupem času jsem měl možnost jezdit do zahraničí na turnaje a trénovat tam, tak jsem se zlepšoval.

Dá se vůbec vaše disciplína přirovnat k jinému sportu?

I když nejsem úplně fanda šachu, dalo by se říct, že šerm jsou fyzické šachy. Kdybych si měl vybrat, přirovnal bych se asi ke koni, snažím se taky pohybovat trochu jinak než ostatní.

Jak velkou roli hraje v šermu rozhodčí?

Je to hodně v jeho rukou. Je to podobné jako v boxu, přece jen je obojí boj, jsme hodnoceni za zásahy, a ne za umělecké prvky. Ale oproti boxu je to o hodně rychlejší, někdy ani my nevíme, kdo dal zásah. Rozhodčím pomáhají i zpomalené záběry, dokonce máme něco jako jestřábí oko.

I v mnohem větších sportech je těžké se v útlém věku dostat do zahraničí. Jak se to povedlo vám?

Moje nevlastní babička byla několikanásobná olympijská vítězka v šermu a měla v tom sportu hodně kontaktů. Začalo to tím, že jsem na léto jezdil do Běloruska, odkud pochází celá moje rodina. Právě skrze ty kontakty jsem dostal možnost jet tam na letní šermířské tábory a tam jsem také byl poprvé na soustředění. Potkal jsem tam Alexandra Romankova, olympijského šampiona a mistra světa. Ten mě naučil asi nejvíc. Začalo mě to bavit a pak jsem do Běloruska utíkal, kdykoli to šlo.

Alex Choupenitch u jezera Fuschl u Salzburgu

Z Česka do Běloruska je dlouhá cesta, jezdil jste sám?

Ve třinácti letech se to může zdát hodně brzo, ale já jsem v tu dobu jezdil 18 hodin vlakem úplně sám. Máma mě odvedla na nádraží a v Minsku si mě vyzvedla babička.

Když jste tam strávil takového času, jaký máte k té zemi vztah?

Velký. Vlastně vděčím Bělorusku za to, kam jsem se dostal. Trénoval jsem tam s klukama, kteří byli o dost lepší než já. Pomohli mi dostat se do toho sportu a společně s nimi se zlepšovat. Navíc je tam krásná příroda, trochu podobná té naší. A Minsk je krásné nové město.

Hodně lidí má k Bělorusku řekněme negativní vztah…

To je dané tím, co lidé vidí v médiích. Síla slova je obrovská a lidé mu věří. Rozhodně se tam necítím nijak pod dohledem nebo nebezpečně. Naopak, je tam bezpečněji než u nás. Po desáté večer se smí pít jen v barech, což mi přijde fajn. V tomhle ohledu je to trochu přísnější než v Česku, ale myslím, že lepší.

Kdy přišel první úspěch a ujištění, že to, co děláte, děláte správně?

První větší úspěch jsem měl na mistrovství Evropy ve Wrocławi. To bylo ve dvanácti letech. Pak už jsem hodně objížděl závody po celé Evropě.

To muselo být náročné dětství strávené na cestách. Co tomu říkali rodiče?

Naši mi obětovali strašnou spoustu peněz a hrozně moc času. Jezdili se mnou opravdu všude. Mamka pracuje v divadle. Když měla večerní představení, tak ho odehrála, v 11 přišla domů a ve tři jsme vyjížděli.

Velkou část kariéry jste strávil v Itálii. Tam jste trénoval?

Po přechodu do kadetské kategorie se mi povedl mazácký kousek. Během jednoho roku jsem vyhrál všechny turnaje, na kterých jsem byl, a ještě jsem získal bronz na mistrovství světa. To mě do Itálie hodně posunulo. Začalo se mi tam líbit a hlavně jsem cítil, že se zlepšuju. Začal jsem sám v sebe věřit. Trénoval jsem s těmi nejlepšími a to mi dodalo důvěru v to, že také můžu být nejlepší.

Jak se vám v Itálii líbilo mimo šerm?

Mám to tam moc rád, ale když jste na soustředění, je to trochu něco jiného. Bydlel jsem sice u moře a užíval si vzduch, klima i italskou kuchyni, ale studentský život jsem si moc neužil. Spíš jsem vedl takový normální šermířský život. Spal jsem, trénoval a jedl. Pořád dokola.

Jste hodně vysoký. Je to při šermu výhoda, nebo nevýhoda?

Je to jako v boxu. Jsem vysoký a mám dlouhé ruce, takže si dokážu soupeře udržet daleko od těla. Ale zase nikdy nebudu tak rychlý jako třeba Korejec. To je v DNA, kterou má každý jinou. Teď se mi na mistrovství Evropy stalo, že proti mně startovali čtyři kluci a všichni měli maximálně metr sedmdesát. To je trochu rarita. Je ale hodně důležité vědět, kde má člověk nedostatky. Jsem vděčný, když mi někdo řekne, co dělám špatně. V šermu i v životě.

Zmínil jste, že šerm je rodinný sport. Jak je to v Česku s mladými šermíři?

Dětí, které se daly na šerm, u nás přibývá. Ten sport zažívá takový boom. Šerm je na vzestupu a já doufám, že na tom mám svou zásluhu i já.

Jakou konkrétní?

Snažím se být hodně vidět a přiblížit šerm co nejvíce lidem. Cítím svou povinnost vrátit mu to, co on dal mně. Já jsem si musel všechny dveře otevírat sám, vše jsem si musel zařídit. Ty děti jsou talentované a já se jim snažím pomoct. Organizuju kempy. Vzal jsem dokonce pár kadetů do Švédska. Nejedli přes Vánoce cukroví, ale makali na sobě ve společnosti těch nejlepších šermířů na světě. Zkrátka snažím se, aby si už lidé nemysleli, že šermíři jsou mušketýři nebo rytíři.

Pořádáte něco podobného i v České republice?

Několik různých i exhibičních akcí jsme pořádali například v Brně. Většinou tam panuje skvělá atmosféra. Moji kamarádi nemají možnost přijet se na mě podívat na Kubu, do Paříže nebo Šanghaje. Takhle měli možnost vidět mě šermovat.

Dostáváte po takových akcích nějakou zpětnou vazbu od dětí nebo jejich rodičů?

Teď nedávno dával asi desetiletý klučina rozhovor do televize. Když se ho ptali, co by chtěl v životě dělat, řekl, že by chtěl být jako Alexander Choupenitch a jet na olympiádu. Jestli dokážu děti takhle motivovat, tak to je pro mě opravdu satisfakce.

Česku chybí velký zahraniční trenér. Dovedete si představit, že byste jím byl jednou vy?

To by se mohlo stát až za strašně dlouhou dobu. Nevím, co se za nějakých 12 let bude dít. Navíc nikdy není jistota, že dobrý závodník bude dobrý trenér. Dokážu teď vést a motivovat děti, poradit jim, co jíst a pít a jak trénovat. Ale být dobrým trenérem je něco úplně jiného.
Mohou vaše kontakty ze světa šermu pomoci přilákat známé zahraniční jméno?
Určitě. Už tady pár trenérů bylo na různých stážích, které jsem dohodnul. Ale všechno, i ve sportu, se točí kolem financí. To, že se budu s někým kamarádit, neznamená, že půjde pracovat za méně peněz. Hodně by pomohl příchod nějakého generálního partnera.

Šerm asi není sport, ve kterém by se točily stovky tisíc korun.

Naše výhry jsou o dobrém pocitu, a ne o prize money. Šerm je finančně úplně jinde než například tenis nebo ostatní sporty. Takže je to hlavně o dobrém pocitu, pocitu z výhry a lásce ke sportu.

Vaším partnerem je Red Bull. Jak se člověk dostane do rodiny Red Bull sportovců?

Musí být opravdu dobrý v tom, co dělá. Musí vyzařovat pozitivní energii a věřit tomu, co ta značka dělá. Já jsem Red Bull sám oslovil a chtěl jsem navázat spolupráci. Oni mě podpořili, sledovali a po nějaké době jsme si plácli.

Není úplně standardní, že sportovec v tak malém sportu spolupracuje s partnery na mediálních projektech. Jak vám to vyhovuje?

Připadá mi to úplně skvělé. Děláme netradiční věci, které nikdo nezkusil. Jsou to projekty, o které je a bude veliký zájem. Není to určitě běžné. A i když jsou občas natáčení a focení náročné, jsem moc vděčný, že se daří je produkovat. Lidé se určitě ještě mají na co těšit.

Plnění mediálních povinností pro sponzory, svaz nebo pro sebe může být psychicky i časově náročné. Jak se s tím vyrovnáváte?

Nejsem Cristiano Ronaldo. Když vyjdu z bytu, nikdo po mně nechce rozhovor nebo podpis, takže to není tak hrozné. Proti světovým hvězdám je to zanedbatelné. Stačí si pečlivě rozvrhnout čas a věci naplánovat. Pro šerm je dobré, když jsou šermíři vidět. Ale mým cílem není být mediální hvězda, chci dělat šerm a chci ho dělat na sto procent.

NAPSAT KOMENTÁŘ