V Súdánu najdete více pyramid než v turisticky přetíženém Egyptě. A zdejší potápěčské lokality jsou skoro prázdné, a přitom nejkrásnější v Rudém moři.

Existují dva základní druhy aktivních turistů. První hledají „bezpečné dobrodružství“ – Island by mohl vyprávět, jaké to je, když stát začne být sexy pro davy takových návštěvníků. Druzí objevují země, kde se po letech turbulencí situace uklidňuje a kde je šance podívat se na zajímavá místa bez zástupů dalších hostů. Ukázkovým příkladem je Súdán na severovýchodě Afriky. 

V dávné minulosti ovládl Súdán starověký Egypt, později byla země pod britsko-egyptskou vládou. V roce 1956 se osamostatnila, ale zároveň v novém státě vypukl desítky let trvající konflikt mezi arabským severem a křesťanským a animistickým jihem a západem. Výsledkem několika občanských válek s miliony mrtvých byla definitivní změna hranic. V sobotu 9. července 2011 oficiálně vznikl nejmladší stát světa, Jižní Súdán, a z největší země Afriky se staly země dvě. Bohužel, konflikty a boje v Jižním Súdánu pokračují dál.

Navštívit bezpečnější Súdán je dnes jediná možnost, jak spatřit zdejší rozsáhlou oblast architektonických pokladů ukrytých v krajině písečných dun kolem řeky Nil. Největší vstupní branou do země je Chartúm. Současné hlavní město založili Egypťané v roce 1821 jako vojenský tábor na soutoku Bílého a Modrého Nilu. Nespěchejte odtud. Nasajte atmosféru a určitě zajděte do Národního muzea, obsahuje sbírky dokumentující historii Súdánu od paleolitu po islamizaci a rozsahem se blíží slavnému Egyptskému muzeu v Káhiře. Pokud chcete mít ještě ucelenější pohled, nevynechejte menší Etnografické muzeum s exponáty kulturního bohatství této části Afriky. 

Pravidelné setkání súfijských dervišských řádů nedaleko Chartúmu. Súfismus je mystický směr islámu, jenž má své kořeny už v dávném starověku.

vylámané zuby pyramid

Největší súdánskou archeologickou památkou, zapsanou i na seznamu UNESCO, jsou vykopávky v Meroe, v bývalém hlavním městě núbijského království Kuš. Z Chartúmu za nimi musíte asi 230 kilometrů na severovýchod. Do Núbijské pouště, kde se najednou v krajině tyčí hloučky pyramid a chrámů. Vstup zhruba deset amerických dolarů se platí na místě, a pokud se nechcete při prohlídce ničím dalším rozptylovat, doporučuji si dát do batohu o láhev vody navíc a kus historie Afriky je tu jen pro vás a pár dalších návštěvníků. Davů jako u egyptských pyramid se neobávejte. Budete mít zaručený klid, nikdo vás nebude popohánět, žádné ploty a kolem dokola jen a jen poušť. Fascinující spojení pouště a historické architektury, které nemá obdoby. 

Archeologické práce v Meroe začaly v roce 1902 a postupně odhalily budovy, ulice, chrámy a přístavní hráz. Pyramidy, hrobky kušitských vládců, kterým se říkalo černí faraoni, jsou vysoké od šesti do třiceti metrů a byly postaveny v letech 720 až 300 před Kristem. Na rozdíl od egyptských pyramid nemají ty zdejší hrobky uvnitř, ale ukryté v podzemí. Na jejich atypickém vzhledu – mnohým chybí špice a zdálky mohou laikovi připomínat řadu podivně vylámaných zubů – se podepsal Giuseppe Ferlini. Italský hledač pokladů tady pátral po zlatu, a tak pyramidám ve třicátých letech 19. století vršky odstranil. Poklady, jež zde našel, později skončily v německých muzeích. V Súdánu po něm zůstaly poničené pyramidy, připomínka kulturního barbarství na architektonickém dědictví lidstva. 

Období největší slávy království trvalo od 6. století před Kristem do 3. století po Kristu a vliv Meroe se rozšířil na stovky kilometrů podél Nilu. Dominantou města byl zřejmě chrám Slunce, z něhož se dodnes zachoval jen velký kamenný kvádr. Spatříte jej na plošině ozdobené reliéfy, na nichž je zobrazena válečná kořist. V okolí narazíte na množství dalších náhrobků a náboženských staveb. Do některých pyramid se může vstoupit a určitě to udělejte. Objevíte barevné fresky pohřebních kaplí a ponoříte se do atmosféry dávného města černých faraonů. Dodnes je tady mnoho věcí zahaleno tajemstvím, třeba písmo Kušitů, které sice už umíme číst, ale význam napsaných slov zůstává pořád utajený. 

tanec smělého býka  

Najít ve zdejším koktejlu kultur a zvyků něco sjednocujícího je skoro nemožné. A je to dobře, protože když se začnou stírat rozdíly, mizí ze země i její barevnost. Unifikace všechno spolehlivě vybarví do šeda. V Súdánu to nehrozí, a jestli si v různých částech země povšimnete něčeho shodného, bude to kambala, původně tanec z iniciačního obřadu chlapců v jižní oblasti Súdánu kolem města Kadugli. 

Súdánský muž musí být statečný, odvážný a smělý jako býk, to vám zde tvrdí všichni. Kambala jeho vlastnosti vystihuje. Muži ji tančí v dlouhých slaměných sukních, na krku jim visí náhrdelníky a ozdoby z korálků. Na hlavách mají v turbanu připevněné kravské rohy. Kolem paží a nohou si vážou svazky dutých kuliček, které obsahují drobné korálky a při pohybu vytvářejí chřestivé zvuky. Doba se samozřejmě mění, a tak někdy narazíte na tanečníky s malými plechovkami u kotníků. Původně kambalu tančili chlapci, kteří tímto tanečním ceremoniálem vstupovali do dospělosti. Dnes se tančí při oslavách, jakými jsou sklizně, svatby, ale stále je to i iniciační tanec. Jeho různé podoby můžete dnes vidět i za hranicemi Súdánu.

znovuobjevované hory 

Pro milovníky turistiky má Súdán hned několik cílů. Zajímavé je pohoří Džabal Uweinat na hranicích mezi Egyptem, Libyí a Súdánem. Jeho poloha zůstala západnímu světu utajena až do roku 1923. Domorodci jej zmiňovali ve svém vyprávění, podobně jako třeba oázu Kufra v Libyi, ale kvůli odlehlosti a poloze za dunovým Velkým písečným mořem nebyl průzkum této oblasti dlouho možný. O zmapování zdejší krajiny se zasloužili Britové Patrick Andrew Clayton, Ralph Alger Bagnold a maďarský šlechtic László Almásy. Jejich upravený příběh byl zapracován i ve filmu Anglický pacient a zobrazení nádherných pouštních scenérií v něm   věrně kopíruje zdejší realitu. Do pohoří Džabal Uweinat vede ze Súdánu jen jedna trasa a pro cestu je potřeba zvláštní povolení a terénní vůz.

Pětihvězdičkový hotel Corinthia v Chartúmu, ležící na soutoku Modrého a Bílého Nilu, byl postaven v roce 2008 a má 21 pater.

jak žít pod hladinou

Súdánské potápěčské lokality jsou skoro liduprázdné, a přitom jde o nejkrásnější část Rudého moře. Nedotčené korálové útesy, minimum potápěčů, bohatý podmořský život – to je utajený potápěčský ráj, který si v šedesátých letech vybral i francouzský oceánograf Jacques-Yves Cousteau pro svůj projekt Precontinent, když zkoumal možnost dlouhodobějšího života lidí pod hladinou.  

Vyrazíte-li k Rudému moři bez potápěčských ambicí, doporučuji navštívit někdejší hlavní bránu Afriky – starobylý přístav Suakin. Jeho historické jádro se nachází na kruhovém ostrově o průměru zhruba kilometr, který leží v laguně s průlivem pro vplouvání lodí. S pobřežním městem El-Kef je ostrov spojen mostem z roku 1877. Největší význam měl Suakin v 15. až 16. století, kdy byl – díky přepravě zboží do Indie, na Arabský poloostrov a do Evropy – nejdůležitějším přístavem Afriky. V následujícím období o svou důležitost přišel, protože nebyl dostatečně hluboký a nemohly tu zakotvit moderní parní lodě s větším ponorem.

Dnes je Suakin „jen“ opuštěná historická památka. Nejzachovalejší jsou v něm velká mešita, bývalá banka a radnice, jinak jsou všechny budovy zchátralé. V hlavní bráně zaplatíte symbolické vstupné a starý přístav bude jen váš. Doporučuji vyrazit sem odpoledne a zažít suakinský západ slunce. Když se někde pohodlně usadíte a budete pozorovat, jak se blíží večer, zažijete atmosféru, která vám o Súdánu řekne víc než desítky průvodců a návodů, jak cestovat Afrikou.   

znovu na začátku 

Súdán bude ještě dlouho jiná Afrika. Kvůli své nedávné turbulentní historii se hned tak nestane destinací, kam každoročně vtrhnou davy turistů chtivé odpočinku. Vždyť ještě před pár lety Súdánem cestovatelé jen projížděli při cestě napříč Afrikou a na delší dobu se zde zastavil jen zlomek z nich. Mimochodem, trasu přes Núbijskou poušť z Asuánu do Atbary jako první projeli automobilem v roce 1947 Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem. 

„V cestovním ruchu jsme tady už poněkolikáté na začátku,“ vysvětluje mi nad čajem Hasan ze začínající cestovní kanceláře v Chartúmu. „Jo, síť hotelů a penzionů je zatím omezená, chybí větší konkurence v cestovkách, v půjčovnách automobilů, ale to všechno už tady bylo a ono to půjde. Turisté nás znovu objeví.“

Nevím, jak dlouho bude trvat, než se Hasanova vize vyplní. Každopádně stojí za to se sem podívat. Už jen proto, že je to Afrika, domov, odkud naši prapraprapředkové kdysi vyrazili do světa. Afrika, kde čas ještě nemá přednost před mezilidskými vztahy. A že je to Súdán, jedna z kolébek její kultury.

 

NAPSAT KOMENTÁŘ